Pavel Lagner

* 1966

  • „Ten si pamatuji, jako by to bylo včera. Mně bylo sice deset jedenáct let, ale pamatuju si to, protože jsme nešli do školy, máma nechtěla, abychom šli do školy, omluvila nás kvůli něčemu, protože se tam odehrávaly policejní manévry, a já si pamatuju, že ten randál, ten rachot, ten hluk těch vrtulníků a motorek byl tak velkej, že i v tom bytě to bylo nesnesitelný. A já jsem se tam chtěl, myslím, že i brácha, že jsme se tam chtěli utíkat jako podívat, ale tak to nám samozřejmě zakázali. Takže, já jsem na ten pohřeb… jsme samozřejmě nemohli jako kluci, ale pamatuju si díky tomu obrovskýmu hluku a tomu, jak naši byli zoufalí, jak byli nešťastný z toho, co se stalo. A to, že ho ani… ani pohřbít ho nenechali v klidu. Tu bezmoc a ten vztek mých rodičů společně s tím hlukem, to se mi tak vrylo do paměti, že si ten pohřeb opravdu pamatuju.“

  • „Já jsem se nikdy nedozvěděl pravou příčinu a nikdy jsem se nedozvěděl, proč právě na mně mají zájem, protože si myslím, že jsem nebyl ničím nijak výjimečnej, nijak jsem hlasitě nedával najevo svý názory, nic jsem, až do DAMU, nikdy nepodepsal, nějaký prohlášení, byl jsem podle mě normální, vobyčejnej člověk, kterej akorát chodí do kostela a není v SSM. Ale takovejch byly určitě tisíce, desetitisíce. A v roce devadesát jsem si říkal, že pojedu do Pardubic nebo kde to tenkrát bylo, nevím, ale že se pojedu podívat do svazků, abych to zjistil. Ale potom jsem si to rozmyslel a řek jsem si, že to vlastně nechci vědět, protože se nechci dozvědět jména, u kterejch by mně to třeba bylo strašně líto, a že třeba dodneška jsou lidi, mí kamarádi, a já nechci, pokud to, pokud, třeba ne, ale pokud to byl někdo z mejch kamarádů a dodneška je můj kamarád, tak já ho nechci ztratit. Protože ten, ten, ten nátlak potom, ta… to každotýdenní vyslýchání bylo tak strašně nepříjemný, že pokud někdo podlehnul, tak já jsem mu už dávno vodpustil, protože kdyby to trvalo dýl, tak já bych taky podlehnul. To se nedá vydržet.“

  • „Na nás se to tlačilo od toho Národního divadla a, no, až ve chvíli, kdy, já jsem si dlouho neuvědomoval, i když jako lidi křičeli, že zezadu jsou jako antony, že vod Národní třídy, že to tam jako zavřeli, tak já jsem si dlouho neuvědomoval, vo jakej průšvih vlastně se jedná, já jsem si prostě myslel, že vyprudíme ty policajty v těch plexisklech, vono nás jako… budeme zvonit klíčema, zazpíváme si hymnu, všechno, a votočíme to a půjdem. A naopak jsem byl spíš jako překvapenej, díky tomu patnáctýmu listopadu, kde, kde nás seřezali jak malý koně, že vlastně nikdo nic nedělá toho sedmnáctýho. Poměrně dlouho jsem si to myslel, a no… a najednou se začaly vozývat hlasy, že nás, že nás tlačej zezadu, a když už to bylo jako nesnesitelný, ten tlak, tak já jsem, tak jsme začali chtít utíkat tím podloubím, že jo, a já jsem myslel, že zdrhnu do Mikulandský a že tamtudy se jako prosmyknem. No, ale to už se nepovedlo. Tam teda jako nám to spočítali jako za všechny a za všechno předtím. No. A to už jako… o to větší ten šok byl. Že nás úmyslně nenechali odejít. To pro mě, to pro mě bylo už tak, tak za čáru, už to byla ta demonstrace, byla několikrát, několikátá takhle jako strašlivá, a měl jsem pocit, že se to stupňuje, že ten, že ten jejich… ta jejich zběsilost je čím dál tím větší, že už jako hraničí s hysterií, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, mně bylo jenom vzteky do plá… do breku, sednul jsem si u Slavie na schody, do kavárny Slavie, tam se ke mně, tam se ke mně… u mě vobjevili nějaký mý spolužáci, no a já jsem jim řek, že za těchhletěch okolností prostě nebudu studovat na DAMU.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Špálova galerie, Praha, 26.04.2017

    (audio)
    délka: 01:13:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žít pro radost

Lagner orez.jpg (historic)
Pavel Lagner
zdroj: fotografie jsou z archivu pamětníka.

Pavel Lagner se narodil 5. května 1966 v Praze-Břevnově. Otec byl truhlář a maminka zdravotní sestra. Má staršího bratra. Rodina, ve které vyrůstal, byla věřící a antikomunisticky založená. Na základní škole, ale ani na Gymnáziu Jana Keplera neměl se svým přesvědčením problémy. Po maturitě chtěl studovat výtvarné umění, ale na AVU a na UMPRUM tak mladé zájemce nepřijímali. Přihlásil se tedy na pedagogickou fakultu, kam se však nedostal. Hlavní problém pro něj byla dvouletá základní vojenská služba, kam nechtěl nastoupit. Šel tedy pracovat, což bylo pro něj skutečné poznání reálného socialismu. Po roce se na pedagogickou fakultu dostal, ale to už ho začalo zajímat divadlo. Po dvou letech se dostal na DAMU, kde prožil sametovou revoluci a kde společně s ostatními studenty organizoval studentské akce. V současnosti hraje v divadle Kašpar a pracuje jako kurátor ve Špálově galerii.