Karel Šling

* 1945

  • „V listopadu 1952 začal proces se Slánským. A tehdy, dá se říci, začalo peklo. Protože ředitel domova se rozhodl, že bratr musí poslouchat přenos z procesu a to, jak se otec přiznává ke zločinům, které spáchal. Navíc o tom musel napsat domácí úkol. Já, protože jsem byl naštěstí o dva roky mladší, jsem byl na to příliš malý, tak jsem tímhle projít nemusel. Ovšem dopadlo to na nás stejně, všichni se otočili proti nám, že můj otec je zrádce. V situaci, jaká byla, jak měl někdo takovouto nálepku, tak jdou všichni proti němu. A podle toho to vypadalo. Mohu říci, že bratr z toho měl psychické následky do konce života. Já zřejmě také, ovšem tenkrát to, čemu se dnes říká posttraumatické poruchy, nikdo neznal, to ještě tehdy nebylo.“

  • „Jaké byly přesně poslední chvíle popravených, nevím. Ale poprava se konala 3. prosince 1952 od ranních hodin na nádvoří ruzyňské věznice. Na stejném místě, kde popravili Horákovou a další. Poté, co byli popraveni, byly rakve pod ozbrojenou stráží odvezeny do strašnického krematoria, kde byli všichni zpopelněni. Popel byl nasypán do jednoho pytle a dva důstojníci StB dostali rozkaz se popele zbavit. Takže to vezli, nevím kam. Ale cestou byla namrzlá silnice, tak rozsypali popel na silnici. Vím, že cestou vtipkovali, ten, co řídil: ‚Ještě nikdy jsem nevezl deset chlapů na zadním sedadle.‘ Když jsme po rehabilitacích, když byl rozsudek nad mým otcem zrušen v roce 1963, žádali o vydání ostatků, bylo nám sděleno, že ostatky byly umístěny neznámými lidmi na neznámém místě. Jak jsem zjistil z archivu, napsali oba zprávu o tom, že ten popel rozsypali na silnici.“

  • „Vzpomínku na to mám. Šli jsme spát jako vždy, StB chodila zatýkat zásadně v noci, to se naučili od Sovětů. Protože nejlépe a nejvíce je dezorientovaný člověk, když ho seberou ve dvě ráno. To neví, co se děje. Takže si vzpomínám na to, že jsme šli spát, najednou se rozsvítilo světlo, vstali jsme, v místnosti byli chlapi v kožených pláštích. StB, dá se říci, kopírovala gestapo, ty dlouhé kožené kabáty, to byla taková uniforma. Oblékli jsme se, naložili nás do auta a vezli nás pryč. Byli jsme v autě s matkou, protože otec tam v té době nebyl, toho sebrali cestou domů, ten vůbec toho 6. října domů nedorazil. Cestou se soudruhům podařilo zabloudit, také se jim porouchalo auto. Nakonec jsme dojeli k ruzyňské věznici, kde nás násilím odtrhli od matky, naložili nás do druhého auta a odvezli nás důstojníci StB. Vím, že to odtrhávání bylo dramatické, řval jsem a držel jsem se kliky auta. Museli mne odtrhnout a pak jsme se jim ještě s bráchou v autě zamkli, takže se na nás museli dobývat. To zamčení v autě jsme provedli v jednu v noci, kdy jsme nechtěli odjet pryč, tak jsme se zamkli v autě. Dostal nás z auta otcův šofér, který nás nalákal na hračku. Tak jsme to auto odemkli, a už nás měli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.08.2017

    (audio)
    délka: 04:31:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 15.08.2019

    (audio)
    délka: 02:23:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Styděl bych se za to, kdybych tehdy Chartu 77 nepodepsal

Karel Šling
Karel Šling
zdroj: Jan Holík

Karel Šling se narodil 29. dubna 1945 v Londýně. Matka Marian, rozená Wilbrahamová, byla Angličanka. Otec Otto Šling byl Čech židovského původu, jako přesvědčený komunista se po válce stal krajským tajemníkem KSČ v Brně a spoluorganizoval „Vítězný únor“. V roce 1950 byl Otto Šling zatčen a o dva roky později odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským k trestu smrti. Matka byla vězněna do roku 1953, takže Karel s bratrem Janem strávili více než dva roky v dětských domovech. Po matčině propuštění musela rodina odjet do vyhnanství v Orlických horách. Karel po absolvování hornického učiliště a střední hornické školy vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Pracoval v podniku Obuna a po podpisu Charty 77 u Vodních staveb a v Pražských vodárnách. V roce 1984 následoval matku a bratra do emigrace a v Anglii žije dodnes. Je potřetí ženatý, má dvě dcery a jednoho syna.