Josef Lawitschka

"Ve Frélichově jsme neměli elektřinu, tak chodil bubeník, strýc Medek, po celé vesnici s bubnem a povídal, co je nového, co nám chce obec sdělit a tak dále. Jednou přišel k mámě a řekl jí, že máme jít na úřad, že tam na nás čeká doktor. Bylo to v květnu, v červnu, maminka nás hledala, byli jsme se koupat. ´Tak děti, musíme jít na úřad, doktor vás chce prohlédnout, čistí jste, tak jdeme rovnou.´Tak jsme šli, doktor nás prohlédl a řekl: ´Jste zdraví.´ No ano, ale proč? ´Můžete jít do uhelných dolů.´Byl s námi i Šani Kulbinger, o rok mladší než já. A maminka řekla: ´Děti, musíme jít za hranici. Než abyste šli do dolů, půjdeme za hranici."

"Dlouhá léta jsme nesměli do deseti kilometrů od Frélichova. Když by tě chytli, tak by tě zavřeli. To bylo za komunistů. A když jsem přišel do Frélichova po dlouhé době poprvé znovu, dovedete si představit, jaké to bylo. Šel jsem skrz, věděl jsem, kde kdo bydlel, děti jsem znal, všichni jsme si hráli společně na ulici, společně jsme chodili do školy, ale kdo je nyní uvnitř? Cizí lidé tam žijí, neznáš je… když nad tím tak přemýšlíš, tak je to moc smutné. Ale dnes mi to už nic nedělá, jsem rád, že jsem v Rakousku, mám se tam dobře."

"Důležité je, aby potomci Chorvatů věděli, že jejich kořeny leží ve Frélichově. My říkáme, že naše jsou v Chorvatsku, naše praprapraprababičky jsou z Chorvatska. Ale protože už tak dlouho žili ve Frélichově, tak ti dnešní mladí mají kořeny ve Frélichově. Pro ty, kteří měli oba dva rodiče Chorvaty, je to velmi důležité, pro ty ze smíšených rodin nemůžu říct ani tak ani tak."