Václav Bláha

* 1949

  • „Po škole všichni dostali stipendia. Takové to, co se dává na tři měsíce, dostali všichni. A pak bylo tvůrčí stipendium, které uděloval fond nebo svaz výtvarných umělců na základě hodnocení vaší práce. A já jsem neprošel. Já jsem neprošel, čili jsem nedostal žádné stipendium. Nebyl jsem přijat do fondu výtvarných umělců, byl jsem pouze registrovaný a musel jsem si hledat práci. V tom mi pomohl táta, který mi dopomohl, že jsem se stal externím středoškolským profesorem. Začal úplně nový život. Velkým zlomem na vysoké škole bylo i to, že jsem se v předposledním ročníku oženil, takže jsem vstoupil do rodinného života, který vydržel sedm let, a bylo z něj jedno dítě.“

  • „A tam bylo milé překvapení toho učitelského sboru, protože došlo na podpis anticharty. Nás si svolali všechny do sborovny, celý profesorský sbor. A přišel ředitel a říkal tu omáčku, že Charta jsou nějací odrodilci a nepřátelé socialismu a že pod antichartu se podepisují všichni angažovaní, kteří nesouhlasí s Chartou, která je špatná. No, a musím říct, že učitelský sbor jako jeden muž nebo jedna žena to odmítl. Řekli, že oni to nepodepíšou. Že nikdo Chartu nečetl, neviděl. Ať teda přinesou Chartu, ať si ji můžeme přečíst, a pak že to podepíšeme. Jenomže to je Pyrrhovo vítězství. Když pan ředitel zjistil, co se odehrálo, tak šel do ředitelny a tam za nás všechny podepsal sám. Vzal to na sebe a napsal, že celý učitelský sbor je proti Chartě nebo jak to bylo. A bylo to hotovo.“

  • „Tomu předcházelo, já si myslím, že to bylo po výstavě mladých v roce 1968, která se konala ve Špálově galerii, kde byly zatčeny obrazy několika umělců. Prostě nám sebrali obrazy, které tam byly. Nedovolili nám je vystavit. Ty obrazy zadrželi. Proto říkám, že je zatkli, vypadalo to bizarně. Řekli, že jsme lidi, se kterými by se mělo pracovat a že by nás měli převychovat. Že to umění je dobré, ale je špatné. Vím, že kolem toho vznikly velké diskuse, protože doba se rozvolňovala. Vznikl kolem toho humbuk. Asi za čtyři dny nám povolili si ty obrazy vzít, protože z výstavy byly ty obrazy stažené a už se tedy nic nekonalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.02.2017

    (audio)
    délka: 01:29:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 07.04.2017

    (audio)
    délka: 01:21:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažil jsem se ukázat, co je ve společnosti špatně

Václav  Bláha
Václav Bláha
zdroj: Pamět národa - Archiv

Václav Bláha se narodil 1. dubna 1949 v Praze. Výtvarný talent a vztah k umění získal po otci, Václavu Bláhovi, uznávaném knižním grafikovi. V roce 1964 ukončil střední odbornou výtvarnou školu v Praze, na ni navázal studiem v ateliéru monumentální tvorby na Akademii výtvarných umění. Po jejím absolvování v roce 1974 nebyl přijat do fondu výtvarných umělců ani nedostával stipendia, což za socialismu byla běžná podpora tvorby umělců. Nikdy totiž nevstoupil do Socialistického svazu mládeže ani do komunistické strany a dával najevo svůj nesouhlas s komunistickými myšlenkami. Krátce pracoval jako středoškolský učitel a poté se živil jako restaurátor. Je spoluzakladatelem uměleckého sdružení 12/15 Pozdě, ale přece, které v 80. letech pořádalo výstavy a setkání umělců. Nikdy nepatřil mezi umělce uznávané režimem, jeho díla označovali komunističtí funkcionáři jako nevhodná. Snažil se v nich totiž vyjadřovat své pocity a názory na to, co podle něj bylo v socialistické společnosti špatné. Kromě malby se věnoval instalacím. Jedna z nich, Průnik, byla realizována v Charlotte v USA. Další dílo, Evropský dům, stojí v krajině u města Eschlkam v Německu. Po roce 1989 se začal věnovat správě rodinného majetku a zasloužil se o rekonstrukci zámku v Prčici, který restituovala rodina jeho manželky.