Marcel Hájek

* 1965

  • „Nic jsem neopisoval, nikdy jsem nebyl dobrý v psaní na stroji. Ale snažil jsem se samizdatovou literaturu distribuovat. Když to někdo dal dohromady, tak já se snažil to odvážet na místa určení. Zrovna tak jsem jeden čas byl distributorem materiálů Jazzové sekce. Určitý člověk, kterého jsem znal já a on znal mne, mi z Prahy přivezl štos materiálů a já jsem to rozvezl po Plzeňsku. Nesmělo se to posílat poštou. Lidé už mne znali, věděli, že jim přivezu (tiskoviny – pozn. ed.). V tom nebyly jen materiály Jazzové sekce, ale byly tam i Infochy – Informace o Chartě nebo Vokno a Voknoviny Franty Stárka Čuňase. Potom také nějaké akce od Jazzové sekce a noviny Jazzové sekce. Vše se takto distribuovalo. Vždy byli distributoři, těm se dal štos (materiálů) a oni to rozvezli dál.“

  • „Napsali jsme petici do Rudého práva za zveřejnění Charty 77 a nechávali jsme to podepisovat studenty. (S Vladimírem Zindrem – pozn. ed.) jsme to podepsali jako první a potom to podepsalo asi sedmdesát dva studentů. Když jsem potom šel k výslechu, dal jsem všechny dokumenty svému kamarádovi na Slovanech Petru Götzovi, o kterém (estébáci – pozn. ed.) nevěděli, takže u něj by to nehledali. Neměl jsem to ani u sebe, ani u mámy. Všechno jsem měl u něj – i podpisové archy petice. Samozřejmě jsme věděli, že Rudé právo nezveřejní znění Charty 77, byla to provokační akce. A oni to zjistili. (Na výslechu – pozn. ed.) byl nějaký estébák, dále tajemník Krajského výboru KSČ Burian a pak ideový tajemník Městského výboru KSČ (Jaroslav) Borka, (který je dnes zastupitelem v Karlových Varech). Tito lidé po nás chtěli, abychom jim se Zindrem předložili (podpisové archy). My jsme řekli: ‚Ne, my vám tady předložíme jen text s našimi podpisy.‘ Tam bylo jen: Hájek a Zindr. ‚Zapomeňte na to, že bychom předložili (listy se všemi podpisy), když z toho děláte takovou aféru. My jsme nenapsali nic jiného, než že si přejeme, aby bylo zveřejněno plné znění Charty 77. Když se proti Chartě tolik hovoří, tak ať lidé vědí, co v ní je napsáno, ať vědí, proti čemu se mají stavět. Protože všichni to odsuzují, ale neznají ten text. Tak ať se text Charty třeba s nějakým komentářem zveřejní. Už je Gorbačov u moci, glasnosť, perestrojka, zveřejňují se jiné dokumenty, tak ať se zveřejní i Charta. Máte tady (petici) s našimi dvěma podpisy. Počítejte s tím, že jsme to podepsali my dva.‘ A oni: ‚A kde jsou ty ostatní (podpisy)? My vám také můžeme udělat domovní prohlídku!‘ Na to jsme se Zindrem řekli: ‚My jsme ty papíry s podpisy studentů spálili.‘ Aby to nemohli hledat, nevěděli, kde to je. Říkali jsme: ‚My do toho nikoho dalšího nehodláme namáčet.‘“

  • „Jmenoval jsem se šéfem stávkového výboru, samozvaně. Vystoupil jsem před studenty a řekl jsem, že zakládáme stávkový výbor a já jsem šéf. Nikdo o tom nediskutoval. Ale oni už mne dost znali a Zindra také. Společně jsme založili stávkový výbor, převzali jsme klíče od lékařské fakulty (UK v Plzni – pozn. ed.). Na ní to tenkrát začalo díky děkanovi, který byl extrémně slušný a řekl, že máme právo rozhodnout o své vlastní budoucnosti a že je to na nás. Takže okupační stávka začala na lékařské fakultě, potom se postupně přidaly další školy – technika, tenkrát strojní a elektrotechnická fakulta, a nakonec pedagogická fakulta, protože ta byla hodně bolševická, hodně zarudlá. Její děkan Brychta byl gauneřík, už tam chtěl sekat hlavy, likvidovat studenty za chodu. Byli jsme rádi, že jsme tady zažili (sametovou – pozn. ed.) revoluci, že jsme byli při tom, že jsme nebyli někde v zahraničí a nepřicházeli zvenku. Najednou to byla paráda. Jezdili jsme přes noc do Prahy. Třeba třikrát za noc jsme byli v Praze na hlavním stávkovém výboru a zase jsme jeli zpátky. Vozily se materiály, tiskly se (letáky). Ze všech kateder nám předali psací stroje, sedělo se v jedné posluchárně v Pavlovově ústavu a tam všichni přepisovali materiály. Dole ve vestibulu se malovaly plakáty a lepily se po Plzni. Byla úžasná atmosféra. Prožívali jsme to radostně, než se to dotáhlo do generální stávky 27. listopadu (1989).“

  • „Ve Služetíně se konal koncert několika kapel. Služetín leží na Tachovsku, byl to statek, který patřil disidentovi (Danielu) Mrázovi. U něj ve stodole se konala (akce – pozn. ed.). Máme z toho fotky. Přijeli jsme tam. Měli jsme kamaráda, který měl starý oválný autobus, kterým se vozily bedny pro kapely. Tak jsme se mu složili (na cestu – pozn. ed.) a on nás tam asi patnáct lidí vzal a pak nás zase odvezl. Takto se tam lidi sjeli. Hrálo tam několik různých kapel – Ženy, Suřík, Křížalovský fošna. Kapely zahrály, my jsme odjeli a asi za půl hodiny to tam vybrali policajti. My jsme tomu ještě unikli, odjeli jsme včas. Ale za tmy přijela SNB a vybrala lidi, kteří tam zůstávali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 14.03.2017

    (audio)
    délka: 02:17:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pro krásné nové zítřky jsem byl ztracen

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětníka

Marcel Hájek se narodil v roce 1965 v Plzni. Vyrůstal jen s maminkou, která pracovala jako úřednice. Vystudoval III. gymnázium v Plzni a Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy (LF UK) v Plzni. Při studiu se zapojil do disidentských kruhů v Plzni, navštěvoval undergroundové koncerty, bytové semináře a podílel se na distribuci samizdatových tiskovin, především materiálů Jazzové sekce. S kamarádem Vladimírem Zindrem sepsali v roce 1988 petici do Rudého práva, v níž žádali zveřejnění plného textu Charty 77. Petici podepsalo asi dvaasedmdesát studentů medicíny. Následovalo disciplinární řízení, v němž organizátorům hrozilo vyloučení z fakulty. Pamětník byl také vyšetřován Státní bezpečností. V listopadu 1989 stanul v čele Stávkového výboru LF UK v Plzni a později Koordinačního stávkového výboru. Byl aktivní také v Občanském fóru. V únoru 1990 byl kooptován jako poslanec do České národní rady, kde však působil jen do voleb v červnu 1990. V roce 1991 v Plzni spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu. Za ni byl v roce 1994 zvolen do zastupitelstva města Plzně a stal se členem Rady města Plzně. V této funkci působil do roku 1998. Po dokončení studia pracoval v Anatomickém ústavu LF UK v Plzni. V letech 1993-1998 pracoval jako chirurg ve Fakultní nemocnici Plzeň. Poté i s rodinou odcestoval do Botswany, kde až do roku 2002 zastával funkci ordináře pro hrudní a břišní chirurgii v Referral Hospital - Princess Marina Hospital v hlavním městě Gaborone. Po návratu z Afriky vstoupil do Armády České republiky a v letech 2002-2011 se zúčastnil pěti zahraničních misí - dvou misí v Iráku, dvou misí v Afghánistánu a jedné mise v Pákistánu. Působil jako šéfchirurg v polních nemocnicích NATO a hlavní lékař v polních nemocnicích Armády ČR. Získal hodnost majora. Pamětník se také zajímá o religionistiku, hlásí se k židovskému vyznání a je členem Židovské obce v Plzni. Kromě studia judaismu se však věnoval i poznávání islámu a křesťanství. Vystudoval evangelickou teologii na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. V současnosti pracuje u Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje a přednáší na Fakultě zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni. Publikoval řadu odborných lékařských studií a knih.