Koloman Mirga

„Vytáhl z peněženky dva tisíce a zvolal: ‚Poslouchejte všichni! Kalman teď zahraje písničku!‘ A ostatní to pak museli udělat stejně jako on. Rozumíte? Tenkrát jsem pochopil, jaká je ta olašská tradice. Tak jsem tedy hrál a za chvíli jsem měl v kapse šedesát tisíc. Snad sám Bůh mi poradil, abych si peníze dobře schoval. Šel jsem na záchod, náprsní kapsu protrhl až na podšívku a přes tu díru nastrkal peníze do saka. Točily se kolem mě ty jejich ženské a nešlo jim do hlavy, kam já ty tisícovky dávám.“

„Narodil jsem se jako cigán, jsem cigán a nestydím se za to. Teď nám říkají Romové. Asi si myslí, že mě tím utěší, ale to ne. Je důležité, jak se ke mně lidé chovají. Když mi budou říkat Rom, a přitom mi nadávat a neslušně se chovat, tak co s tím? Dříve nám Romové neříkali, byli jsme cigáni a slovo rom jsme používali jenom mezi sebou. Rom je totiž cigán, který už má ženu a děti. To je rom. Bílí nám tak začali říkat teprve nedávno a já teda nevím, kdo byl takový chytrák, že tohle vymyslel. Nic si z toho ale nedělám. Mně si lidé vždy vážili. Mně neříkali, cigáne pojď sem. Mně vždy říkali Kalmane. Všude jsem byl Kalman. Mezi dětmi, mezi starými. Mladý Kalman. Otec byl starý Kalman a já mladý.“

„Ta žena se mě ptala, jestli vím, proč nemůžeme mít s manželkou děti. Říkal jsem, že ne, ale rád bych to věděl. A tak jsem se dozvěděl, že ten doktor to tak udělal, že moje žena už nikdy děti mít nebude. Údajně ho už dříve dvě cigánky žalovaly, že jim udělal to samé. A představte si, že jsem šel domů a chtěl jsem ho udat, jenže ten doktor zemřel. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale byl to hnusný člověk.“

Náš barák je z hlíny a kamene / chudoba / není peněz / není peněz / ani košilka / jsem chudobný / od chudobné matky