Anna Luzarová

* 1935

  • „Dívky měly dole tři bílé naškrobené sukně, na nichž byla svrchní sukně, krásná, tibetová. Na ní byla zástěra, která mohla mít různou barvu. Pak byly rukávce, opljeće, to bylo také pěkné, vyšívané, na tom byl lajbl, hezký, růžový se zeleným, zepředu zašněrovaný. Na něm ležel kuolarin, který byl kolem krku, hezky vyšívaný, a na tom ještě mašle. Sukně předěloval pásek. Tak ten kroj vypadal, hezky. Mladé dívky měly také věnce z umělých kytiček, a tak se to všelijak blyštilo. Ještě nosily vysoké černé čižmy, faldovačky, pamatuji si, že teta Vranešicová měla takový zlatý kramflíček. Kluci zase měli červené kalhoty, modrem vyšívané. Pak měli také rukávce, lajbl, mašli a klobouček. Pěkné to bylo.“

  • "Každý pátek se ve Frélichově skoro v každém domě vařila fazolová polévka s nudlemi. Ne z každé vody ale byla dobrá. My jsme měli studni a z naší vody dobrá byla. Pro vodu k nám chodil i Jure Lavička. Tak Jure, co budeš vařit? No fazolu s nudlemi. A jdu si pro vodu… Vařilo se to tak, že se uvařila fazole, pak se udělaly široké nudle, takové tuhé, a ty se uvařily zvlášť. Když byly hotové, vytáhly se a daly do studené vody, aby nebyly horké. Ještě se udělá cibulka, která se upraží na sádle, dá se tam trochu papriky. Potom se dají na talíř nejprve nudle, polívka musí být skoro vařící, protože nudle jsou studené, zalije se to polívkou a posype cibulkou. To máme moc rádi, i naše děti, i mj muž Čech, v pátek se to vaří. Náš syn by to jedl každý pátek. To je naše chorvatské jídlo."

  • "Jít pryč z domu a nevědět, kam a do čeho se dostanete. To bylo, hlavně pro staré lidi, strašné. Tolik jich onemocnělo, někteří z toho měli smrt. Když musíte opustit všechno, co jste si za ta léta vybudovali, nejen vy, i rodiče, prarodiče, a teď musíte pryč a ani nevíte kam. A dali nás (do domů, pozn.) zase po Němcích, jak vystěhovali Němce, tak tam strčili nás."

  • „Začalo to po válce, že budeme muset jít z domu pryč. Pak se v Jevišovce řešila tzv. chorvatská otázka. Byli u nás pohlaváři z Chorvatska a říkali, že budeme moct zůstat doma, že nás nebudou stěhovat. Jenže potom přišel rok 1948, a že musíme všichni pryč. To bylo takové všelijaké… Seděli jsme ve škole, měli jsme otevřená okna a tak jsme slyšeli, jak hlásí: ´Do obecní školy se dostaví ti a ti, číslo to a to,´ pak tam dostali výměry, kam se mají vystěhovat. Byla to taková smutná doba.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mikulov, 15.06.2016

    (audio)
    délka: 01:16:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To nejtěžší je, když musíte odejít z domova a ani nevíte, kam a do čeho se dostanete

IMG_0059.jpg (historic)
Anna Luzarová

Anna Luzarová se narodila roku 1935 ve Frélichově rodičům Růženě a Janu Slunským. Ve Frélichově začala navštěvovat za války německou školu, po roce 1935 pokračovala na škole české. Její rodina se hlásila k moravským Chorvatům, doma se mluvilo chorvatsky. V roce 1949 byly malá Anna s maminkou vystěhovány do Hartmanic u Radkova na Opavsku. Tam žilo více chorvatských rodin, které se snažily obnovit svůj původní komunitní život. Když v šedesátých letech získal muž paní Luzarové Boleslav možnost přestěhovat se do Kuřimi, rodina se rozhodla vrátit zpět na jižní Moravu. Manžele Luzarovi vychovali dvě děti. K moravskochorvatským kořenům se hlásí také jejich vnoučata.