Ilja Racek

* 1930  †︎ 2018

  • „Já jsem měl na gymnáziu na Žižkově spolužáka, který se zajímal o herectví, byl i mým spolužákem na konzervatoři. On se zamiloval do dívky z bohaté rodiny, která prchala přes hranice. On, zamilován, prchal s rodinou. Jemu se to podařilo, ale tu dívku tady zatkli. A on se, jako rytíř ve stříbrné zbroji rozhodl vrátit a vysvobodit ji. Navštívil mě v Karlíně doma, rodiče byli na chatě. Já mu říkal: ‚Blbče, jdi se přihlásit, než tě chytí.‘ Nešel. Pochopitelně ho zatkli. A mě taky, za to, že jsem nehlásil jeho návštěvu, že jsem to řekl kamarádům. To byli, bohužel, straníci a při tehdy provozované sebekritice to na sebe i na mě práskli. Byla z toho svazácká kárná schůze. Na to jsem si vzal volno z Olomouce. Kamarádi straníci si sypali popel na hlavu. Já ne. Dostal jsem trest, nejvyšší důtku před vyloučením ze Svazu mládeže. Tím to, bohužel, neskončilo. Nějaký dobrák zápis z té svazácké schůze poslal výš, na patřičná místa. Na bezpečnost. Takže v Olomouci, jednou ráno, ťuk, ťuk na dveře. Dva pánové v koženáčích. Jak život píše neuvěřitelné náhody, v divadle se večer předtím hrála hra Třicet stříbrných, kde nutí amerického úředníka vydíráním, aby svědčil u protiamerické komise. No ráno mě v sedm odvezli do olomoucké vyšetřovny a tam se mě v podobném duchu vyptávali. Rozehraná hra, hodný policajt, zlý policajt. Řekli: ‚Už nikdy si nezahrajete divadlo.‘ Což pro mě ve dvaceti letech byla rána smrtící.“

  • „Z Komárna jsem měl možnost volit. Vybral jsem si Banskou Bystrici, protože tam bylo armádní divadlo. Tam jsem nastoupil k PTP. Naštěstí to nebyly doly, ale pozemní stavby. Byl únor, míchal jsem tam beton. U PTP byla podivná směs. Byli tam teologové, kteří se ráno, v poledne a večer modlili. Byli tam synci z bohatých pražských rodin. Byli tam i bývalí podnikatelé, kavárníci. Byl tam jeden Čechoameričan, který se vrátil, aby po válce sloužil původní vlasti. Ocitl se v PTP a říkal, že je blbec a teď jako vůl míchá maltu.“

  • „Tu školu, kam jsem jako kluk chodil, potom koncem války obsadili Němci. Oni stříleli z věžičky a několik statečných Karlíňáků střílelo po nich. Tam byl zabit německou kulkou otec mého kamaráda. Tam jsem poprvé viděl mrtvého člověka s dírou v čele. Takže tam se střílelo - v Karlíně v tom pětačtyřicátém. Pak se to otočilo, byl konec války, v té škole bylo skladiště německé armády. Tam byla zimní výzbroj, ušanky, vesty, válenky. To se pochopitelně vyházelo a stateční Čechoslováci si to rozebrali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.03.2017

    (audio)
    délka: 01:43:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta

Ilja Racek, 2017
Ilja Racek, 2017
zdroj: archiv pamětníka

Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze. Po ukončení konzervatoře v roce 1950 nastoupil do Moravského divadla v Olomouci. Kvůli kontaktu s kamarádem, který se pokusil emigrovat, byl vyslýchán a sledován Státní bezpečností. Protože se netajil odporem ke komunistickému režimu, byl na výkon vojenské služby zařazen k Pomocným technickým praporům v Banské Bystrici. Od roku 1960 hrál v Divadle E. F. Buriana a poté ve Vinohradském divadle v Praze. Jako jediný ze souboru tohoto divadla odmítl podepsat Antichartu, dokument, jehož podpisem řada významných českých umělců vyjádřila nesouhlas s Chartou 77.