Adolf Řehoř

* 1935

  • „V koncentračním táboře mně zahynul otec. Další příbuzný zahynul v Osvětimi. Můj tatínek byl nejprve devět měsíců v Kounicových kolejích v Brně. Potom byl deportován do Gross-Rosen v Polsku a odtud šel pochod smrti do Sangerhausen-Dora. Tam pak byli vězni vykoupáni, necháni tři hodiny na mrazu nazí a postupně tam umírali. To už bylo v roce 1945, v únoru. My jsme otce hledali přes repatriační úřad. Ohlásil se nám písemně jeden spoluvězeň z Ostravy, který si pamatoval jeho číslo, že tam byl deportován a krátce nato podlehl. Mám všechno schované, ty dopisy a zprávy. Poslední zprávy jsme obdrželi z toho Gross-Rosenu, dva německy psané dopisy. Otec tedy německy neuměl, tak mu to někdo psal, nevím, asi někdo z těch spoluvězňů. Česky to nemohlo být napsáno. Z těch Kounicových kolejí nám psal (česky) jednou za měsíc a my mu mohli posílat jednou za čtrnáct dní balíček. Maminka s jeho bratrem se ho pokoušeli navštívit, ale gestapo je tam vůbec nepustilo, tak zůstali jen u brány. Když tedy otce zatkli, už jsme ho potom nikdy neviděli.“

  • „Jedním z povinných předmětů byla od první třídy němčina. Učili nás čeští učitelé, protože jsme byli v protektorátu, nebyli jsme v Sudetech. Manželka byla v Sudetech. V Biskupicích, to byla sousední obec. Tady okolo ty obce, to všechno už byly Sudety. Zadní Arnoštov, Víska, Biskupice, Chornice, to všechno už byly Sudety, patřily do Německa. A tady Jevíčko, Jaroměřice, Velké Opatovice, to byl protektorát. V Jevíčku byla také německá škola, byl tam Hitlerjugend a německé Kuratorium. Vzpomínám si, že nám vždycky říkali: ‚Když budou pochodovat kolem vás Hitlerjugend, tak se musíte postavit do pozoru a zůstat stát, zdravit je. Stalo se nám to, protože jsme měli strach, oni byli zlí, ti hoši z Hitlerjugend. Patřila jim továrna, hotel Eden a měli německou školu. A byli vychováváni v tom smyslu, že jsou něco víc než ostatní obyvatelé. To byly děti, chodily do německé školy většinou, měly hnědé košile, nadávaly Čechům, pokřikovaly na ně. Nebyl jsem svědkem, že by někoho zmlátily. My jsme se většinou jenom postavili do pozoru. Zdravit jsme museli hlavně ve škole, když byly nějaké oslavy narozenin Hitlera nebo zřízení protektorátu 15. března. Tam jsme museli zpívat německou hymnu a také Die Fahne Hoch. K tomu nás vedli.“

  • „Stalo se to 9. května 1945. Noc z 8. na 9. května jsme oka nezamhouřili, byli jsme oblečeni. Čekali jsme, že budeme muset opustit dům a někam utéct. Na náměstí se ozývala dělostřelba. Němečtí vojáci stříleli do obytných domů, bál jsem se. Vím, že jsem v noci akorát polehával oblečený na posteli. Také ostatní občané byli připraveni na to nejhorší. Německý podplukovník Max von Groll se potom na náměstí zastřelil, k ránu. Probíhalo to tak, že jsme potom během dne viděli ohromný úprk Němců směrem k Zadnímu Arnoštovu. Chtěli se dostat na Západ. V 12.55 přijelo první sovětské auto, které projelo městem a zastavilo až u nás. Za ním už pak jela další auta. Chytali Němce, odzbrojili je a vraceli je zpět do města. Pak byli dopravováni do sokolovny, kde byli zajati. A večer byla oslava. Všichni vojáci stříleli rakety. Shodou okolností u sousedů zapálili kůlnu. Od nás ze střechy, z druhé kůlny, potom ten požár hasili pomocí kbelíků vody. To byl takový drastický konec. Vzpomínám, že tady oslavovali, že přišli do jednoho domu, tam měli dospělé dcery, tak se s nimi chtěli pobavit. V kbelíku měli kořalku, pili ji z hrnku. Vím, že ten jejich otec (těch dcer) běžel ve spodním prádle na městský úřad za velitelem, aby je odvolal. To byli prostě dva opilí Rusi. Jeden také ukradl kolo a ten majitel ho honil, a jak ho dohonil, tak mu to kolo vzal. To si také pamatuju. Druhý den ráno už byl klid. Už bylo všude jen plno munice, plno zbraní, děl atd. To se likvidovalo celou řadu dní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jevíčko, 21.04.2017

    (audio)
    délka: 02:20:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo by neměl být zapomenut

Adolf Řehoř
Adolf Řehoř
zdroj: sběrač

Adolf Řehoř se narodil 28. června 1935 do rodiny tesaře a vyrůstal na Pardubicku. Měl o tři roky mladšího bratra. K jeho dětství patřil německý pozdrav, stání v pozoru při pochodu Hitlerjugend i zpěv německé hymny Die Fahne Hoch. Jeho otec se stal jedním ze zakladatelů komunistické odbojové skupiny v Černé Hoře mezi dělníky, kteří pracovali na stavbě dálnice. Skupina tiskla letáky, pořádala peněžité sbírky pro rodiny těch, kteří byli odvedeni do koncentračních táborů, nebo rozšiřovala zprávy zahraničního rozhlasu. Dne 11. února 1944 otce zatkli. Ten den ho pamětník viděl naposledy. Jeho otec se nejprve dostal do Kounicových kolejí v Brně. Posléze byl deportován do polského koncentračního tábora Gross-Rosen, odkud šel následně pochod smrti do německého Sangerhausen-Dora. Tam byli v únoru 1945 vězni vykoupáni a ponecháni nazí na mrazu. Postupně umírali. O otcově osudu se pamětníkova rodina dozvěděla až v červnu 1945. Příběh otce i mnoha dalších z Jevíčka se stal hlavním důvodem pro vznik publikace Občané Jevíčka v nacistických věznicích a koncentračních táborech, na které Adolf Řehoř pracoval několik let. Pamětník stále žije a působí v Jevíčku.