Ruth Landau, roz. Goldbergerová

„Můžu vám říci, že jednou jsem ukončila jednu práci a ještě předtím, než jsem začala přednášet na univerzitě, tak jsem seděla se svou maminkou a pro Jad vašem – víte, co Jad vašem je – tak jsme spolu napsaly padesát dokumentů s padesáti jmény našich příbuzných, kteří se nevrátili z války. Zůstali většinou v Osvětimi anebo byli, jako například můj dědeček z maminčiny strany, odvezeni do Mauthausenu, a tam skončil. Bylo mu čtyřicet šest let.“

„Pamatuji si dobře, co se týče dětí. Když se ptáte, zda Židovka, nebo Nežidovka, bylo to tak: většinou to bylo v pořádku, měla jsem dobrý status ve třídě a cítila jsem se dobře. Ale někdy se děti hádají, že, a když jsme se hádaly a hádky přišly do vyšších tónů, tak mi nejdřív řekly: ‚Ty jsi hloupá‘, potom, protože jsem byla opravdu tlustá, mi řekly, že jsem tlustá, a potom, když i tohle se řeklo, tak mi řekly, že jsem Židovka. Tak to šlo – nejdřív ty normální, pak ty osobní nadávky a potom, že jsem Židovka. Tak to bylo.“

„Maminka slyšela, že jsou tři nebo čtyři rodiny, které dostaly certifikát, že mohou odjet. Tak řekla, že by chtěla odjet. Ale moje maminka nikdy nechodila nikam, protože byla domácí paní, nechodila na úřady. Otec řekl: ‚Něco ti povím. Já půjdu na OÚNZ (obvodní úřad národního zdraví, to byla zdravotnická organizace, kde pracoval), to je jediné místo, kam půjdu, a zeptám se, zda mě nechají odjet. Jestli chceš, tak můžeš jít na všechny ostatní úřady.‘ Bylo to asi devět nebo deset měsíců, co maminka chodila od jednoho úřadu ke druhému. Navzdory tomu, že předtím nikam nechodila ani nepracovala, tak to úspěšně dokončila, my jsme dostali certifikát a přijeli.“