Miroslav Koval

„Ten prostor byl okresní kulturní středisko. Čili když zaniklo, tak se vrátilo městu. Zrovna v té době byl místostarostou Šumperku takový dobrý člověk, s kterým jsme se potkali. On přišel s tím, že by tam mohla být galerie. A protože viděl Jílkovy sochy, tak říkal: ‚To by mohla být galerie Jiřího Jílka.‘ Já jsem deset let s Jiřím Jílkem dělal, průběžně jsem fotografoval jeho věci a měl jsem v plánu vydat deset alb fotografií, dát je přátelům a nějakým institucím. On přišel s tím, že z toho uděláme knížku, tak vznikla monografie, kde mám 283 černobílých fotek v á čtyřce a napsal jsem k tomu text. A vznikla tahle galerie. Udělali jsme tam malou stálou expozici, to je jeden sál, a v druhém, menším je dvanáct soch Jiřího Jílka, dva obrazy, pár kreseb. Je to města, má to pronajaté dům kultury. Dříve dělala dramaturga jedna holka, ale v roce 1994 odcházela pryč a říkala: ‚Tak to přeber.‘ Já jsem tam jednu výstavu uváděl, mluvil jsem o tom, že musí být jasný program… Něco jsem tak pověděl, že na to řekla: ‚Tak to přeber ty.‘ Já říkal: ‚Panebože, to bude hrozný.‘ No, a já už to dělám dvaadvacet let. Každý měsíc tam mám někoho – v neděli skončí jedna výstava, ve středu začíná další.“

„Byli jsme u strejdy do konce školního roku. Bráchu poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Porvali se s pionýrama a naházeli je do potoka… Já jsem tam tak zůstal sám, jen s kamarádem… Strejda přišel a říkal: ‚Víš, ty seš tady sám, Vláďa je mezi dětma, já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě mezi děti do dětského domova typu B na Hradčany. A říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Tak skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že je to strejda. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme benešovskou kamsi. V Olešovicích jsme zajeli… To byl dům Přemysla Pittery, kdysi se tam staral o děti, teď mu to sebrali, teď tam byl dětský domov předškolního věku. Tam zůstali všichni, my tam šli na oběd a jeli jsme dál. A dojeli jsme do Pyšel do dětského domova a tam už brácha byl. A strejda samozřejmě nikde, nehlásil se. Pak mě brácha jednou potkal, on byl mezi staršíma klukama mezi sedmou, osmou třídou, já byl třetí, čtvrtá. My jsme se skoro neviděli. Když jsme se potkali na chodbě, tak říkal: ‚Hele, zejtra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Tak jsme utekli a jeli jsme za strejdou do Prahy. Drbal se na hlavě, odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok třiapadesát a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, vila na Jezerce. Prostě splnil úkol, dolikvidoval svého bráchu.“