Anna Rajserová

„Tenkrát udělali nějaký transport do toho Buchenwaldu. Otevřeli nějakou továrnu, kde dávali čísla do pušek. Díky tomu se tam dostal i otec. Tam přežil ten koncentrák. Půl roku jsme nevěděli, jestli žije, neměli jsme žádnou zprávu. Až potom výpravčí řekl mamince, že pojede nějaký transport z Buchenwaldu přes Bečov, aby to nikomu neříkala, že pojede v půl jedné v noci. Maminka nechtěla jít sama, šla jsem s ní. U těch závor bylo malinké světlo. Jinak bylo o válce vše zatemněné. Ten vlak v 0:30 opravdu jel, ale nikoho jsme neviděli. Druhý den jsme zjistili, proslechlo se, že čtyři vězni z toho transportu utekli, vyskočili, když vlak vyjel z tunelu. S maminkou jsme často chodily do lesa pro šišky. Druhý den jsme jeli s bratrem a nahoře, jak se jede na Novou Ves, u kapličky na kraji lesa jsme sbírali šišky. Tam byli najednou čtyři vězni. Lekli se asi jako my, ale šli dál. Maminka řekla, ať za nimi běžím a dám jim to. A ať jim řeknu, abych nechodili dolů na mariánskolázeňskou silnici. Tam byla hájovna a tam byli trestanci. I když ti se tam měli moc dobře. Utíkala jsem za nimi, toho jednoho jsem chytla za rukáv a řekla jsem jim to. Aby nechodili dolů. Ten uteklý vězeň mě pohladil a řekl: ,My všechno víme.' Nevím, kam potom šli.“

„Protože si maminka vzala Čecha, tak s námi naši příbuzní nemluvili. To trvalo celou válku. My děti jsme to tak neprožívaly, ale dávali nám dost najevo, že jme přihlášení jako Češi. No, a po válce otec na radnici našel dokument o tom, že by z mého mladšího bratra udělali Němce a mě a matku by poslali na práci do Ruska. A po roce 1945 nás zase brali jako smíšené manželství. To bylo také hrozné, když jsem chodila do školy, tak jsem moc česky neuměla. Učitel na nás řval a nadával nám do Němců. Nic hezkého to nebylo. Dlouho jsme nevěděli, jestli nepůjdeme s maminkou a bratrem do odsunu, protože o otci zatím nebyly žádné zprávy.“

„Po roce 1938 musel otec odejít a šel do Plzně a tam ho v roce 1942 zavřeli. Byl půl roku v Terezíně a pak v Buchenwaldu. Nic jsme o něm nevěděli. Vrátil se s bacilem tyfu, takže byl v nemocnici. Nakonec ho propustili, ale musel pravidelně pít kozí mléko. To mu pomohlo. Z koncentráku měl následky, také brzy zemřel, bylo mu 58 roků.“

„Bečovem procházel dvakrát pochod smrti. Jednou transport žen, ty tady přespaly ve třech stodolách nad nádražím. A mužský transport se ve městě ani nezastavil. Po válce se u mě zastavily dvě Francouzky, Židovky, které šly právě přes Bečov v tom pochodu. Tenkrát šly i s maminkou, která tady během pochodu nedaleko Bečova zahynula. Pohled na pěší transport byl hrozný, u mužského pochodu šli naposled Američané nebo Angličané, měli věci uložené na vozících. Měli i nějaké oblečení. Ale Rusové, to byli chudáci. Neměli ani oblečení, úplně vyhublí. Hrozný pohled. Několik jich zde také zahynulo. Pochovali je na hřišti a po válce je Němci museli exhumovat a teď jsou na hřbitově. Bylo jich víc než deset. Místní se snažili i pomoci. Jak tady ve stodolách spaly ženy z pochodu, tak jim tam večer místní nesli jídlo. Některé ženy dokonce utekly a ukrývaly se v lesích. V noci scházely do města, kde jim občas někdo dal něco k jídlu. Kam pak zmizely, to nevím.“