Miroslav Polreich

* 1931  †︎ 2019

  • „Jen jsem to dostal, přišla tam tři děvčata, která se starala o akci Manuel. To byla akce organizovaná Castrem. Kubánci, a vůbec revoluční bojovníci z Latinské Ameriky, jezdili někam na školení o zbraních a jiných technikách a potom jeli přes Československo do Belgie, tam se jim vyměnily pasy, z Belgie jeli do Madridu, tam zase změnili identitu a pak odletěli bojovat do Latinské Ameriky proti imperialistům. Já to tehdy nevěděl (a do dneška se to moc neví), až za mnou přišly ty tři dámy, jedna brečela, já říkám, co je? Ona řekla: ‚Hele, my máme takovej problém, teď jsme vyslali skupinu asi patnácti z Prahy, a oni je pochytali a všechny postříleli.‘ No, byli to mladý hezký kluci, ale většinou dost negramotný, to nebyli žádní bojovníci, byli odhodlaní zabíjet imperialisty, ale to bylo taky všechno, co měli, nic jiného. Tak když jsem to viděl, tak jsem si to nechal vypovídat, co to vůbec je, ten Manuel, protože tehdejší systém zpravodajské služby – dneska si všechno můžete přečíst v novinách, kdyby tady byl někdo třetí, tak zítra se o tom bude mluvit, a neví se, kdo to prozradil, jestli já, vy nebo ten. Tehdy i když jsme byli kamarádi, studovali jsme spolu, nikoho nikdy nenapadlo se bavit o práci druhých. Prostě, to se nedělá. Ani chlubit, ani radit. Prostě se nemluvilo. Tak já jsem o tom moc nevěděl. A říkám, tak tohle není dobrý. Tohle ne. Zaprvé jsem neviděl v tom smysl, aby tam nějakých deset, pět, patnáct, já nevím, kolik bojovníků převrátilo Latinskou Ameriku, to se mi moc nezdálo. A zadruhý to byli lidi, který my jsme nedovedli ochránit a většinou je pochytali.“

  • „Mezitím se stal šéfem amerického odboru na rozvědce nějaký Míla Čech. Míla Čech – před tím byl zaměstnancem Mezinárodního svazu studentstva, velký kamarád s Pelikánem, redaktorem Listů, pozdějším poslancem za socialisty v italském parlamentu (s tím jsem se také seznámil, ale to bylo později). Tak tento člověk mi řekl: ‚Hele, já sleduji tvé analýzy, tvoje informace, budeš tady dělat mého zástupce.‘ Moc jsem nevěděl, co to obnáší, a on řekl: ‚Hele, naším hlavním úkolem je: Zaprvé se zbavit všech estébáků, kteří tady ještě sedí – za nějaký zásluhy a tak dál… To je první úkol‘ – to bylo v šedesátým prvním roce. ‚Zadruhý – musíme se odtrhnout od vnitra. S těmi nemáme nic společného, akorát tu zneužívají a úkolují o všelijaké naše informace.‘ Tak já jsem se vrátil z té studené Ameriky, kde mne sledovali, a tady mi někdo řekne s důvěrou, že tady to stojí za prd, musí se to změnit. Čili zpravodajská služba byla jednou z prvních institucí, které začaly evokovat změny. Nemluvím o spisovatelích, novinářích, historicích, filozofech, znáte, jak to šlo, filmaři, ta vlna začínala začátkem 60. let všude, čili u nás to začalo taky. Tak já jsem si tam šéfoval to odděleníčko Severní Ameriky, on byl nad tím, měl ještě Jižní Ameriku, a už jsme jeli tímhle způsobem. Zaprvé těch prvních jsme se zbavili slušně, tím, že jsme dali měřítka: Tady může být jen ten, kdo má vysokou školu. Tím odpadli, vlastně většina z nich, poněvadž ji neměli. Ti tam byli většinou proto, že byli kamarádi někoho, nebo to byl nějakej dobrej pracovník na okresní správě bezpečnosti, tak mu za to dali nějakej…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.12.2016

    (audio)
    délka: 03:20:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mým životním snažením vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis

Portrét cca 2000
Portrét cca 2000
zdroj: Průkazové foto pamětníka

Miroslav Polreich se narodil v tehdejším Německém Brodě 17. června 1931. Otec byl angažovaný komunista. Na jeho doporučení si nejdříve osvojil řemeslo a teprve po vyučení a absolvování kurzu ADK nastoupil studium na Vysoké škole politických věd. Později přešel na fakultu mezinárodních vztahů. Po ukončení studií v roce 1954 dostal nabídku práce ve zpravodajské službě. Absolvoval roční školu pro zpravodajce a pak mu byla přidělena jako oblast působení nejprve Kanada a poté USA. Po domácích rozbrojích byl vyslán v roce 1957 na čtyři roky do Washingtonu. Domů se vrátil v roce 1961. Jeho nadřízený mu dal za úkol vyčistit rozvědku od příslušníků StB. Rozvědčík oslovený novým směrem se úkolu ujal s ochotou. V té době se již jasně orientoval ve směru reformních proudů uvnitř komunistické strany. V roce 1964 byl určen rezidentem rozvědky československé mise při OSN (krytím byl první tajemník). Před nástupem této mise si vymínil služební cestu do Vietnamu. To mu zajistilo patřičnou váhu v zákulisních jednáních, a tak mohl pozitivně přispět k vývoji vztahů mezi USA a SSSR v kritických dobách izraelské šestidenní a vietnamské války. V roce 1969 pro svůj postoj rezignoval a dlouho nemohl pracovat ani manuálně. Teprve po dvou letech dostal práci v podniku Řempo. V té době byl aktivní v disentu s Jiřím Hájkem. V březnu 1989 přišel do styku s reformními komunisty ze skupiny Obroda. Listopad 1989 mu přinesl rehabilitaci a místo ředitele bezpečnostního odboru MZV. V letech 1991–1992 vedl československou delegaci jako velvyslanec pro kontrolu odzbrojení při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve Vídni. Po odchodu Jiřího Dienstbiera odešel rovněž z MZV a věnoval se přednáškové činnosti (většinou v USA), mj. i na National Defence University ve Washingtonu. Působil jako nezávislý zahraničně politický analytik, přednášel na vysoké škole. Do roku 2019 aktivní, publikoval rozbory s bezpečnostní problematikou. Tragicky zahynul při autonehodě 15. března 2019.