Marie Jiřičková

* 1943  †︎ 2021

  • „Byli jsme zrovna na verandě, nikam do sklepa jsme nikdy nechodili, to ne, nikam do sklepa ne. Takže jsem viděla, jak ta puma letí. To letělo těsně, to bylo tak nizoučko a spadla, jak je kaple svatýho Vojtěcha – jak je Ulita, tak ještě kousek dál. Naproti do domu, kterej patřil Bičovejm, a zabila tam maminčinu kamarádku Milenu Bičovou, její maminku, jejího bratra a jeho ženu. To bylo zrovna, já si myslim, že to bylo v tý době, kdy si spletli Američani Prahu s Drážďanama, a vybombardovali i ty Emauzy. Takže tak to bylo.“

  • „Když jsem měla mít předdiplom a diplom, tak jsem měla volný září, tak jsem si zažádala už předtim o výjezdní doložku, jestli můžu vyjet za svým otcem. A protože v tý době, to bylo v roce 65, končila jsem 6. 6. 1966, tak se těžko mohlo vůbec někam jezdit, ale tím, že jsem byla přímej příbuznej, tak mi tu cestu povolili. Moje maminka mi ušila všechno úplně senzační, co mohla, abych vypadala dobře. Otec o tom nevěděl, protože my jsme si nepsali, o nás se nezajímal strašně let. Takže jsem měla peníze a dvě adresy. Uměla jsem německy tak ze školy, protože jsem se nechtěla učit, když maminka říkala třeba ‚Macht die Türe zu‘, tak jsem se smála místo toho, abych se od ní něco naučila. Měla jsem mapu Vídně, a tak že pojedu. Koupila jsem si lístky, a to už jsem byla vlastně tři roky vdaná. Manžel se na to netvářil přívětivě, ale řekl: ‚Když chceš, tak za tím otcem jeď.‘ Teď jsme nastoupili večer, jedinej vlak Praha – Vídeň byl večer. A okamžitě tam byl takovej Vídeňák u mě, že to bude výborný, že se budeme bavit po cestě. Tak manžel řek: ‚To ne.‘ Zavedl mě k takový starý paní, která se vracela, byla tady navštívit svoji sestru a s tou jsem celou noc mluvila. Já sem říkala: ‚Já tam zavolám, zeptám se.‘ A ona říkala ‚Ne, ne‘ – ona onikala – ‚Ne, ne, děvenka, jdou tam rovnou.‘ Takže já jsem si našla tramvaj, dojela sem a teď to byl takovej dům asi jako je tenhle, jenže ve starým stylu, a nějaká paní tam vylejvala kbelík s vodou, zřejmě uklízečka. Tak jsem říkala: ‚Bitte schön, Herr Dedouch ist hier?‘ A ona jenom ukázala, ať tam jdu. Tak tam dole byl büro, protože on dělal grosshandlung s neonovým osvětlením pro Vídeň. Prodával trubky, kontaktoval dílny, prostě měl velkoobchod s neonovým osvětlením. A tak jsem tam zaklepala, nikdo. Tak jsem šla o patro vejš, celou noc jsem nespala, jak jsem byla vynervovaná. Tam byl privát, zaklepala jsem a teď vyšla jeho žena. Tenkrát mýmu otci bylo asi padesát čtyři a tý paní bylo asi čtyřicet pět. A já, jak jsem ji viděla, takový ty německý vodnatý oči a měla takovou velkou mezeru mezi zubama, tak mi úplně vyhrkly slzy a říkala jsem: ‚Ich bin Tochter.‘ Ona myslela, že jsem strašně podobná sestře toho mýho otce, která žila v Japonsku a pak v Americe, to byla taková velká cestovatelka. Takže já jsem říkala: ‚Ich bin Tochter Herr Dedouch.‘ Teď ona ztuhla, protože věděla, že má děti, oni děti neměli. No, ale byli tam její rodiče, otec tam nebyl v tu chvíli, byl někde po Vídni. No, a ty rodiče byli skvělí, ti mě přijali úplně bezvadně.“

  • „Maminka tam přežívala válku v tý Domažlický ulici. A to vyprávěla, že třeba s dětma chodili, když byly plakáty vyvěšený na takových ohradách, tak to strhávali, máčeli do vody, dělaly se z toho koule, ty se sušily a s těma se topilo. Protože nebylo uhlí, nebylo dříví. A třeba bratr mojí babičky nesl pytel brambor, když si to představíte, asi 58 kilometrů na zádech a musel se všem vyhýbat, to byly kontroly a okamžitě by mu to jídlo sebraly – jako všem těm velkejm silnicím, takže šel po různejch stezkách, až jí to donesl tady na ten Žižkov. A díky tomu mohli přežívat. Nebo chodili na hlavní nádraží, kde bylo teplo, a tam hledali místo, kde by si sedli, aby byly vůbec v teple v zimě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě pamětnice, Praha, 05.12.2016

    (audio)
    délka: 01:51:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme zrovna na verandě, když kousek od nás spadla puma

Marie Jiřičková
Marie Jiřičková
zdroj: Pamět národa - Archiv

Marie Jiřičková, dívčím jménem Dedouchová, se narodila 5. října 1943 a dětství prožila na pražském Žižkově, kde také celý život žije. Na konci druhé světové války jí byly sice teprve dva roky, ale pamatuje si, jak nedaleko od jejich domu spadla bomba a zabila jejich rodinné známé. Na konci 40. letech začala chodit na základní školu, po ní pokračovala na jedenáctiletce a nakonec vystudovala architekturu na vysoké škole. V roce 1963 se vdala a ještě před dokončením školy se díky výjezdní doložce podívala za otcem do Vídně. Po studiích dva pracovala jako návrhářka interiérů, poté se jí narodil syn. Následovaly ještě dvě další děti. Celoživotní Mariinou vášní i povoláním bylo umění – v 80. letech třeba navrhovala interiér evangelického kostela v pražské Uhříněvsi. Marie Jiřičková zemřela 4. března roku 2021.