Jana Kociánová

"No a teď mě probudil šílený rachot. A oni na těch dlažebních kostkách jely tanky. A já jsem si říkala: ‚No zase točí nějaký film o druhé světové válce,‘ protože to už jsem zažila i v centru, že se tyhle věci točily i s tanky. Ale bylo jich až běda, celá kolona. Tak jsem si říkala, co to je. A pak už lidi běhali a my, co jsme neměli ani rádio, tak už se to rozšířilo, o co jde. Takže to byl šok naprostý. No ale už jsem šla honem ven a do práce pěšky, a teď jsem potřebovala do té školy, do Resslovky přes most, a tam samozřejmě tanky a celý most zablokovaný. A že: ‚Neprojdete, tudy se nesmí.‘ A to už jsem měla v nohách pěkný kus cesty a jak jsem říkala, já jsem takový rebel. Tak jsem si tam stoupla k jednomu tanku a říkám: ‚No to já tedy půjdu na druhou stranu, a ne že ne! Já potřebuju do práce.‘ A tenkrát jsem uměla velmi dobře rusky a bohužel jsem to použila. Takže jsem začala říkat i slova jako sobaka [pes] – slova pro ně velmi nepřístojná. No a nejdřív jsem začala po dobrém: ‚Kdo vám to přikázal? Víte, proč tady vůbec jste? To takhle slepě plníte rozkazy bůhví koho? Co je na tom, že já chci projít na druhou stranu?!‘ A pak to končilo tou ‚sobakou‘, on vytáhl samopal a ten jsem měla takhle půl metru od obličeje. Tak mě lidi doslova strhli na zem a začali řvát, takže on se sám lekl. Ti kluci, to byli ucha, vůbec nevěděli, kde jsou a co se děje. Ale pro mě to byl samozřejmě katastrofální okamžik."

"No já jsem strašně snila o tom, hrát tenis, a dokonce si myslím, že bych v tom nebyla špatná. Ale přijít k mamince: ‚Maminko, raketu koupit,‘ tak to mě hnala, ale pěkně, vařečkou. Takže jsem si našetřila. Když nám nemohla maminka udělat chleba se sádlem, tak nám dala třicet halířů na rohlík. A já jsem si z těchhle třicetníků šetřila, koupila jsem si pingpongovou pálku za patnáct korun a mazala jsem za panem Karlíkem, že teda chci ten ping-pong dělat velmi vážně. Což se stalo. Takže já to dělám od těch čtrnácti let do – vlastně jsem přestala před pěti lety... Vždyť já mám ještě x medailí z turnajů veteránů. A ten ping-pong, on opravdu obnáší dennodenně trénink. A pak hlavně – pro mě to byl nádherný únik i v tom smyslu, jak jsme neměli doma ani kohoutek a vodu, natož koupelnu, tak tyhlety aktivní přebory a všechno znamenaly, že každý víkend se jezdil hrát zápas a tam byly sprchy a všechen luxus pro mě."

"Maminka nemohla říct: ‚Dneska vám k večeři udělám tohle a tohle.‘ Nemohla, protože šla do obchodu a nebyla třeba základní věc jako cibule. Jednou nebyla cibule, podruhé nebyly brambory, nemluvím vůbec o toaletním papíru, to vůbec ne. Nebyly dámské vložky. A i z těch potravin i já potom, když už maminka zemřela, jsem pořád musela kombinovat a vymyslet nejméně tři varianty na vaření, protože něco z toho jste prostě v tom krámě nedostal. A pak jsem se někde doslechla nebo sama usoudila, že oni to tak dělali i plánovitě. Abyste neměl zájem o politiku a nešťoural se v tom, proč je to takhle špatně, tak jste se radši musel shánět pořád po něčem, co prostě nebylo. A ty rodiny, které potřebovaly třeba pračku nebo ledničku, to se nekupovalo tak, že se šlo do krámu. Tam to prostě nebylo. To se kupovalo podle toho, kde mám na to svého známého."