Bohuslav Vlasák

* 1936

  • „Přišel však určitý přelom, rok 48. Někteří učitelé nás vychovávali tak, jak nás vychovávali dosud, někteří jiní učitelé převlékli kabát a viděli, že by asi tak dlouho neuspěli. A tak měnili též své názory. Ale to se muselo též projevit na charakteru těch dětí. Když se na nás vyžadovalo, že musíme, když už potom začala ta kolektivizace, že musíme do prvomájového průvodu. A když jsme si tak každý srovnal v hlavě, jak je jednáno s těmi lidmi, kteří se na té půdě narodili, zde pracovali a jsou jim házeny klacky pod nohy, jsou za to i trestáni, že třeba nesplnili nějakou dodávku, protože jim to nebylo umožněno. A tak se v každém z nás rodil jakýsi náhled na tehdejší situaci. Byla to, řekl bych nejtěžší doba v dějinách, ne snad v celých dějinách, jelikož ti naši předkové… bývávala robota a tak dále. Ale v moderní době to byl velký přelom, kdy všem sebrali vše a nařizovali, kdo bude v tom zemědělství dělat a kdo tam třeba nesmí dělat. Jestliže jsem sdělil, že chci zůstat v zemědělství, doma hospodařit po tatínkovi, bylo mi vytýkáno, že málo čtu denní tisk. Že Sovětský svaz nás zaplaví pšenicí, veškerou obživou, že naše zemědělství v budoucnosti nebude vůbec potřeba.“

  • „Sám vzpomínám, když sem jako k starostovi chodili četníci z Trhového Štěpánova, a mohu říci sám, co jsem je poznal, že to byli solidní lidé. Samozřejmě, že vyžadovali zákon, dodržování zákona, ale byli to velice slušní lidé, s každým dokázali slušně pohovořit. I je trápila situace, válečná doba. A vzpomínám, když ťukli na okno a otec vyšel na zápraží a oni ho nabádali k tomu, tehdy byl zákaz mít osvícená okna, muselo být zatemnění, a tak mu vytýkali, příště, ať už aspoň nějaký koberec nebo nějaký závěs dá na to okno. Samozřejmě, musel se plnit zákon. A když viděli a slyšeli, jak hovoří ten Londýn, tak se ptali otce: ‚Co hlásí Nesměřice?‘ To bylo s ironií, Nesměřice je blízká vesnička. Oni chtěli také vědět, co hlásí Londýn, jak pokračuje fronta. Tak je otec vždycky informoval na ten jejich dotaz, jak pokračuje fronta. A oni sem k nám nechodili pro informace na sousedy nebo co bývalo po tom, ale přišli vždycky s úmyslem projít, aby se někde neděly nějaké nepřístojnosti, ale chovali se jako študovaní lidé.“

  • „Nálada na vesnici v té době byla, to se nedá popsat. Protože ti lidé, kteří zde hospodařili léta, zdědili, tudíž zas byli povinni to předat další generaci. Jenže když chtěly děti zůstat doma, musely pryč. Úřady je doma nenechaly. Tudíž neměly to ani komu předat. A tak ti lidé sami viděli, my na to ani nebudeme stačit, protože už nám přibývají léta. Bylo to všechno uměle vytvořeno, ta protizemědělská politika, za každou cenu zkolektivizovat vesnici. A když já si vzpomenu na únor 1948, což dobře pamatuji, když Gottwald v Praze vyřvával, že když vám někdo přijde s kolchozama, žeňte ho svinským krokem. U nás nebudou žádný kolchozy, jenom zemědělce přes 50 hektarů, jim bude půda znárodněna. Jinak žádný kolchozy nebudou. Avšak skutečnost byla jiná. A tak se rodily i charaktery u těch mladých lidí, že politici něco slibovali a nesplnili potom. Protože to splnit nemohli, protože dostali nařízení ze Sovětského svazu, všechno se bude likvidovat. Říkal to i můj otec, který něco přečetl, tak zde říkal sousedům: ‚Nebudeme mít nikdo nic, jenom to, co máme na sobě.‘ Ono to tak skutečně bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kalná, 31.08.2017

    (audio)
    délka: 01:32:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté si nevážili slušných, poctivých a pracovitých lidí

Bohuslav Vlasák - mladý
Bohuslav Vlasák - mladý
zdroj: archiv pamětníka

Bohuslav Vlasák se narodil 30. srpna 1936 v Kalné u Soutic. Od mládí vyrůstal na rodném statku, obecnou školu absolvoval v Souticích a měšťanskou školu v Trhovém Štěpánově. Po ukončení prvního roku studia vlašimské zemědělské školy pokračoval v hospodaření v Kalné za časů kolektivizace až do roku 1956, kdy musel nastoupit na vojnu. Základní vojenskou službu vykonával jako tzv. politicky nespolehlivý u pomocných technických praporů (PTP) v Bílině a na Šumavě. Matka a sestra byly na statku mezitím perzekvovány místními komunistickými funkcionáři. Po návratu z vojny byl donucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Pracoval na státním statku Šternov, v JZD Trhový Štěpánov a také na vodním díle Želivka. Do penze odešel v roce 1996 a jako vdovec žije v rodném stavení v Kalné. Jeho životní láskou a filozofií je hra na heligonku.