Věra Zárubová

* 1926

  • „Se mnou chodila Františka Kreuzmannová a Elna Ganzová a ty po záboru pohraničí, tedy když začal útok na Židy a jejich pronásledování, najednou ze dne na den do školy nepřišly a nikdo nám neřekl důvod. Zkrátka, jako by k nám do třídy nikdy nechodily. Byl to rok 1938–1939. Když jsme spolužačky náhodou potkaly na ulici, tak jednou jedinkrát se mnou mluvila Františka a říkala mi: ‚Se mnou se vůbec nesmíš stýkat, vůbec mě neznáš a zdravit se nebudeme, my už se neznáme.‘ Od té doby, když jsme se měly potkat, přešly na druhou stranu ulice a pokračovaly mimo nás. Měly jsme se několikrát potkat, ale už jsme spolu nikdy nepromluvily, ony chodily se žlutou hvězdou.“

  • „Celá třída byla totálně nasazená do zbrojního průmyslu v německé firmě na výrobu leteckých součástek. Práce byla na tři směny, ráno od šesti do dvou, odpoledne od dvou do deseti, večer od deseti do šesti. Ke konci šichty nám součástky počítali. Měli jsme je na stolku vystavené, kolik jsme jich udělali. Dělali jsme to tak, že jsme součástky potichu přesouvali ze stolu na stůl, takže úkol jsme splnili, ale ve skutečnosti jsme nevyrobili ani polovinu plánu. Chlapci s sebou nosili harmoniku a po osmé hodině se v dílně tancovalo a bylo docela veselo. Ale to bylo až bezprostředně ke konci války, kdy němečtí mistři věděli, že je válka prohraná, a chovali se k nám velice pěkně. Snažili se dělat si alibi, že k nám byli vždycky velice milí.“

  • „Ta doba v roce 1944, potom i před, byla krutá pro ty, kdo neměli zázemí na venkově a trpěli nedostatkem jídla. My jsme měli na venkově zázemí, a tak rodiče jezdili hlavně pro mouku. Maminka jezdila ke svému bratrovi k Moravskému Krumlovu. Ten byl ale tehdy už součástí Sudet, a tak místo do Moravského Krumlova jsme jezdili do Ivančic a odtud skoro tři hodiny pěšky do Dobřínska. Rodiče nosili pořádně těžké batohy ty tři hodiny, pak pěšky zase zpět do Ivančic. Tam bývaly ve vlaku a na nádraží prohlídky, ale nám se vždy podařilo zásoby pronést bez zatýkání a pronásledování. Potraviny rodiče nesháněli jen pro nás, ale i pro známé a příbuzné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karviná, 13.08.2013

    (audio)
    délka: 01:40:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejtěžší byl školní rok 1944–1945, když šla celá třída do totálního nasazení

Věra Zárubová, rozená Boudná, se narodila 22. listopadu 1926 v Brně do rodiny strojvedoucího Josefa Boudného. Měla o tři roky starší sestru Marii, maminka Božena byla v domácnosti. Věra Zárubová vzpomíná zejména na válečné období, jež jako dítě prožila se svou rodinou v Horních Heršpicích, dnes náležejících k Brnu. Navštěvovala česko-německou obecnou školu, v roce 1938 nastoupila do dívčího reálného gymnázia v Brně, jehož budovu obsadili nacisté a vyučování poté probíhalo v odpoledních hodinách v budově národní školy. V roce 1942 přestoupila na brněnskou odbornou dívčí školu, kterou ve školním roce 1944-1945 zavřeli a totálně nasazené žákyně musely pracovat v továrně na výrobu leteckých součástek. Prožila častá bombardování Brna, byla i svědkem hloubkového náletu, který zasáhl tramvaj a usmrtil všechny pasažéry. V závěru války jejich dům obsadilo velitelství sovětské vojenské jednotky a kolem jejich domu proudily davy vyháněných Němců. Pamětnice většinu svého pracovního života učila na základní škole.