Marie Nejedlá, roz. Mikulášková

* 1932

  • „V Meziříčí ještě byla rodina, která pocházela ze skupiny, nebo z toho rodu Kubišů. Tak ti byli odvezeni do koncentračního tábora v Terezíně. Nejdřív rodiče, potom ty jejich děti a bydlel tam ještě dědeček, kterýmu bylo víc jak devadesát let. A on jim říkal: ‚Tak mě seberte taky.‘ A oni že mu odpověděli: ‚Nám neutečete.‘ Byli tedy v tom Terezíně, nevím, jak dlouho, a byli první generací, která se vrátila. Jinak ty generace bližší Kubišům, mám dojem, že do sedmý generace, je vystříleli. Tihle byli první generace, která se vrátila. A dostali příkaz, že nesmí o ničem mluvit, co tam viděli, jinak že je zavřou. No tak něco jsme se občas dozvěděli. Když šli z toho nádraží, měli hlad, tak se zastavili u pekaře, protože jejich syn Lambert pracoval nebo se učil u pekaře Šlapala. Takže se tam zastavili a ten jim dal jídlo. No a oni pak šli těma pěšinkama, protože se chodívalo hodně pěšinkama, nechodilo se po silnici, tak šli kolem jejich pole a tam si vzal ten Frantík, uřízl si hlávku zelí a přinesl ji domů. A vím, že lidi jim dávali, nosili jim nějaký jídlo. Já vím, že naše maminka jim dávala sádlo. My jsme měli hodně sádla, jak jsme pěstovali prasata.“

  • „Těch reportáží o květnových dnech bylo natočeno už několik, nebo se o tom psalo, ale nečetla jsem nebo neslyšela jsem nikdy o slečně Matulové, která pracovala na radnici jako úřednice a byla tam taky [mezi rukojmími]. Když vezli jednotlivý skupiny na popravu, tak ji posadili na tank, ale při tom prvním transportu jí řekli, aby se šla rozloučit domů, že ji taky zastřelí. A protože ona měla strach, kdyby se nevrátila, aby nevystříleli celou rodinu, tak se na ten tank vrátila a oni ještě byli tak suroví, že se jí ptali, kam chce střelit, jestli do srdce, nebo do hlavy, a ona řekla, že do srdce. No a takhle ji vozili a nakonec, tedy když bylo po těch popravách, tak ji propustili. Takže jediná živá z týhle skupiny... Nevím, jestli třeba o tom nechtěla mluvit nebo tím, že nebyla mezi těma popravenejma... Celkem zahynulo v Meziříčí 108 osob.“

  • „Bylo to odpoledne, někdy asi ve dvě hodiny, kdy začal ve vesnici poplach, protože jeden občan, pan Drápela, se šel podívat na pole a uviděl na kopci spoustu vojska. On se domníval, protože vlastně ta armáda se mu zdála tmavá, tak se domníval, že to jsou Němci. Tak honem utíkal do vesnice a křičel, že jsou tam gestapáci. Všichni se polekali, schovali se nebo utíkali pryč. A já jsem tenkrát pásla housátka a nějaká paní, paní Svobodová, mně říká: ‚Mařenko, seber housátka a utíkej domů, u lesa Famfulovýho je spousta gestapáků, tak utíkej se schovat.‘ Takže já jsem běžela domů, doma už to věděli, a chtěli jsme utéct ven do polí. Jenomže to už jsme slyšeli cval koní a můj otec byl poměrně odvážnej, tak ze zahrady seshora, protože silnice byla pod naší zahradou níž, se podíval a zjistil, že jsou to Sověti. A tak zavolal: ‚To jsou naši!‘, a z těch okolních domů, to slyšeli, protože člověk v takovou chvíli poslouchá, co se děje, že. Tak šli z domovů, ale tam nahoře už to taky věděli a vítali tu ruskou armádu. I já jsem se odvážila, schovala jsem se za stromeček, za takovou jablůňku malou, a viděla jsem, že v první řadě bylo asi pět koní a uprostřed byl bílej kůň a na něm seděla žena. A za tím cválali další vojáci. Nejdřív to byli na koních, potom auta s vojákama a taky ty pontonový auta. To vlastně nikdo neznal tenkrát, ty staří vojáci z první světové se dohadovali, co to asi je. Stejně tak se dohadovali, co to mají za zbraně, kalašnikova neznali. A pak ještě nějaký děla, ale tanky tam nejely, přes naši vesnici. Trvalo to asi dvě hodiny a to vím, že můj otec poznamenal: ‚Proč ten Josef – myslel tím Stalina – proč ten Josef má s sebou tolik vojska?‘ No, bylo to moc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Malešov, 22.10.2013

    (audio)
    délka: 45:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Masakr ve Velkém Meziříčí

Marie Nejedlá se narodila 1. dubna 1932 ve Lhotkách u Velkého Meziříčí. Jako malá si pamatuje události kolem zdejšího masakru v květnu roku 1945, kdy ustupující německá armáda zadržela a popravila více než padesát obyvatel města. Rodiče měli hospodářství a chovali prasata. Otec se živil jako skladník, maminka byla švadlena. Strýc byl zapojen do odboje.