Hana Kofránková

* 1949

  • „No, tak co mě nenapadlo, než že jsem vykládala, že tatínek doma nadává na komunisty. A co čert nechtěl, jeden z těch chlapečků byl ministerský synek. Rozsvítilo se mu v očích a pravil, že jeho tatínek nechá mého tatínka zavřít, když mu nedám všechny čokoládičky, co dostávám v balíčkách. Tam v tu dobu nebyly návštěvy, to taky nechápu, jestli byla karanténa nebo co. No, prostě měl ode mě všechno. Já ne, že bych se bála, že tátu zavřou, ale bála jsem se nářezu, že jsem zase něco kecala…“

  • „Je tam jedna věc, která mě trápí dodnes. A když můžu, tak lžu a vymluvím se, ale teď se nevymluvím. Prostě v rádiu nás pozvali na schůzi a pak nám řekli, že všichni souhlasíme s prohlášením z Národního divadla. A tedy, že bych se šla škrtnout, to jsem nešla. No, takže já jsem podepsala antichartu. Nespala jsem kvůli tomu mnoho týdnů a byla jsem upřímně nešťastná, protože to bylo doslova proti mé rodině, že jo. A taky proto jsem potom s takovou vstřícností uvítala Několik vět a podobné radosti. Že jsem měla pocit jistého odčinění. To je opravdu bolavá záležitost.“

  • „To už byl Láďa mluvčí. A před bytem měli lavičku a na té seděli dva policajti. Tak jsem tam chodila vždycky s kočárem. A – tuhle jsem to někomu vyprávěla – oni nebyli rádi, když byl povyk na celý barák. Tak já vždycky, když jsem viděla, že tam sedí, tak jsem položila ruku do zavinovačky a štípla jsem to mimino. A ona řvala na celý barák a oni to chtěli mít rychle za sebou. Takže takové to: ‚Kde jste zaměstnaná? V rozhlase? A víte, kam to jdete?‘ – ‚Vím, kam jdu, jdu k svojí sestře ukázat jí miminko.‘ A slyšela to moje dcera, teď ve svém věku, a říkala: ‚No jo, tak teď je mi to jasné. Já, proč se mi to děje, já vidím policajta a chce se mi brečet.‘“

  • „Občas bylo ouvej. Já si vzpomínám – to byla taková blbá chvíle – v hudebním studiu 1 byla velká schůze všech rozhlasáků a přišel tam [ředitel rozhlasu] Kvapil a jeho hrozné podržtašky. A začal nás strašit. Že jsou to věci, se kterýma si člověk nemá zahrávat. Že nevíme, co činíme. Že nenazrála doba – no, ta by nenazrála ještě ani teď – a pouštěl nám pásek, na kterém chudáka Hrušínského donutili, aby četl takovým tremolem: ‚Byla by škoda vašich životů.‘ A že to odvysílají, aby varovali mládež, aby nechodila na Václavák. A že je to nerozumné a že je lépe vyčkat a tak. A mě teda obešla hrůza, protože se říkalo, že na Strahově jsou nachystané tanky a podobné zprávy. Tak to mě děsilo, že zneužili toho Hrušínského.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.04.2017

    (audio)
    délka: 01:43:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 10.04.2017

    (audio)
    délka: 01:50:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rozhlas – to je slovo rovnou do duše

1967 - maturita
1967 - maturita
zdroj: Pamět národa - Archiv

Hana Kofránková se narodila 5. ledna 1949 v Praze v rodině bankovního úředníka, její maminka byla v domácnosti. Jako dítě často stonala se srdeční chorobou a prakticky celou první třídu strávila v nemocnici. I díky tomu, že v dětství byla často doma nebo ve zdravotnických zařízeních, přilnula k rozhlasovému vysílání. Nejvíc ji zajímaly rozhlasové hry pro mládež. Od počátku 60. let se objevovala jako recitátorka na soutěžích, v polovině dekády se stala spolu s Michalem Pavlatou hvězdou nového rozhlasového seriálu Písničky pro Petra a Lucii. Po studiích na DAMU a na FF UK se v polovině 70. let stala režisérkou v Československém rozhlase. Jejím švagrem byl filozof Ladislav Hejdánek, proto období Charty 77 vnímala velmi dramaticky, ale nakonec v jejím případě k žádné větší perzekuci nedošlo, zřejmě i proto, že sama podepsala takzvanou antichartu, čehož později litovala. Na konci 80. let naopak podepsala několik protirežimních petic, včetně Několika vět, a také se aktivně účastnila revolučního dění v rozhlase. Po sametové revoluci se ve své tvorbě věnovala osobnosti Přemysla Pittera a spolu s přáteli organizuje autorská čtení. Výjimečně se věnovala i dokumentárnímu filmu a divadelní režii. Je jednou z posledních legend české rozhlasové režie analogové éry.