"Přijížděli na vesnice a brali potraviny. Každý, kdo přišel na Volyň, potřeboval a bral. Ať to byli Rusové nebo Němci, i Poláci – ještě než začala válka."
"Než jsem se vrátil ke svému tanku, Němci nás najednou objevili. Žížnivá čára na poslední tank! A druhá – prostřední tank! A třetí – tank vedle mě! Dvacet metrů vedle mě. Dostal to do nábojových uložení, celý se okamžitě roztrhl a okamžitě celý vzplanul – když tam řachne šedesát nábojů najednou..."
"Snědli kožená šněrovadla od bot. Opasky snědli. Travičku, to jste neviděl kořínek. To byla holá zem. Všechno vyjedené, všechno spasené. Dennodenně je vozili mrtvé na vozech. V obrovském parku Starčevského si museli sami zajatci vykopávat hroby. Tam ty mrtvoly odváželi denně!"
"Asi kilometr jsme s tankem couvli, nabrali plnou rychlost a doslova letěli. Když jsme překročili tu terénní vlnu a Němci nás zmerčili – žížnivá čára před námi! Žížnivá čára za námi, jak po nás pálili z kanonů. To si nedovede nikdo představit."
"Už jsem viděl, jak se bomby odpoutaly přímo od těch letadel, jak letí na nás. Padli jsme, hledali kdejaký příkopek na dvoře. Ženské ještě stačily utéct do sklepa. A teď řach, řach, řach! A vedle rozbitá okna – to všechno se sypalo na nás. My jsme byli samé sklo, samé střepy, ale naštěstí nás to zrovna nezasáhlo."
"Ve škole byly lavice ve třídě, dost široké, že jsme seděli po třech. Seděl jsem já, Ukrajinec a poslední byl Němec, Arthur Hildebrandt se jmenoval. Žili jsme v pohodě. A vedle přes uličku sedělo židovské děvče. Ostatní byli Poláci. Taková smíšená škola to byla a neexistovalo, že by někdo někomu vyčítal, že je ten nebo onen."
"Chytil jsem ho za límec kombinézy a vytáhl ho horním příklopem ven za tank, abychom byli chráněni, protože pořád ještě pálili. Noha mu jen tak plandala na kalhotech. Hrozně naříkal. Sahal si pořád tady do holinky, my jsme tam měli schované pistole. Že měl tu nohu uraženou, nemohl na tu pistoli dosáhnout. Chtěl se zastřelit. Tak jsem mu tu pistoli odebral. Okolo se shromáždilo pár pěšáků a on je prosil rusky: ‚Ubijtě mňa, ubijtě mňa!‘"
Bedřich Opočenský, plukovník v. v. se narodil 24. května 1924 v Boratíně na Volyni. Navštěvoval polskou školu ve městě Luck. Začátek druhé světové války překazil jeho plán nastoupit na technické lyceum ve Lvově. Místo toho byl nucen zůstat v rodném Boratíně, kde se aktivně angažoval v protinacistickém odboji a v organizaci Blaník. Po obsazení Volyně Rudou armádou v lednu 1944 vstoupil v březnu téhož roku k Československému armádnímu sboru, byl zařazen do výcviku pro řidiče tanků, následně pro jejich velitele. Celou válku pak sloužil na stroji T-34, se kterým bojoval v karpatsko-dukelské operaci, jaselské operaci (lehce zraněn) a ostravské operaci (v Ostravě dokázal spolu s osádkou svého tanku ubránit strategický Sýkorův most až do příjezdu sovětských posil). Těsně po skončení druhé světové války, 9. května 1945, byl během autonehody v Praze opět lehce zraněn. Následně sloužil jako velitel tanku až do začátku roku 1946 na severní Moravě. Po odchodu do civilu získal v Sedlci u Litoměřic statek se zámečnickou dílnou. V roce 1949 se oženil. Po znárodnění zámečnické dílny pracoval od roku 1951 nejprve v místním JZD v traktorové stanici a poté až do penze v textilním podniku jako dílenský mistr. Bedřich Opočenský zemřel 29. října roku 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
