Ing. Jiří Nor

* 1939

  • „Později jsem stavěl modýlky lodí a stal se ze mě fanda do lítání. To lítání mě táhlo, takže když se rozhodovalo o vysoký škole, tak jsem chtěl pochopitelně študovat letectví. No, to nešlo v komunistickém Československu, to bylo vyhrazeno jedině pro studenty Vojenské akademie v Brně. Tak tam jsem se nekvalifikoval ani politicky, ani jsem neměl zájem o takovou instituci, tak jsem si vybral něco, co mně asi bylo nejbližší, to je fakultu strojní, která měla tu výhodu, že se na ni hlásilo méně žáků, než kolik chtěli přijmout, takže byla naděje, že bude věc bezproblémová. Já se domníval, že ano, napsal jsem ty přijímací zkoušky, přišlo za měsíc vyrozumění, že jsem podmínečně přijat: ‚Tak fajn, tak jedu na prázdniny, jo.‘ Otec zase cítil tam už tu krysu, co to znamená ‚podmínečně‘, tak začal běhat kolem a zjistil, že teda de facto nejsem přijat, protože, myslím z třinácti posudků, které byly součástí mého spisu, byl jeden záporný. Otec, on myslel, že oběhal všechny patřičné organizace, zaměstnavatele a stranickou organizaci u zaměstnavatele a v místě bydliště a ROH a nevím, co to všecko bylo. Bylo jich dvanáct a ten třináctý posudek, negativní, byl od uličního výboru v našem místě bydliště. A to stačilo pro to, jaksi všechno potopit. Otec se nechtěl dát, zkusil všechno, to a ono, mluvil s kádrovačkou, která, se ukázalo, byla... naprosto se s ní nedalo komunikovat atd. Až nakonec skončil u rektora techniky profesora Ježdíka, s kterým se znal ještě z dob studentských z ‚kolonky‘ na Letné. Vysvětlil mu ten případ. Ježdík se jaksi zatvrdil, říkal: ‚Todle, no todle není možný, já tady musim přijímat študenty se samejma trojkama a kdekoho. Tady mám študenta se samejma jedničkama, a voni mi ho nedovolej vzít.‘ Tak nakonec nějakým způsobem rektor přesvědčil i tu kádrovačku, a byl jsem tedy přijat bez té podmínky.“

  • „Po válce i na mě udělala vliv ta atmosféra svobody, toho nadšení národa, že lze zase budovat a jít dopředu, že spadlo to nacistické jho. A stejně tak pamatuji potom, po komunistickém puči v únoru 48, postupně jak tato nálada lidí a optimismus se měnil, až propadli tomu pozdějšímu nihilismu. Ta beznaděj nebyla okamžitá a v roce 48, 49 se říkalo: ‚Vždyť to je nesmysl. Tohle nemůže vydržet. Praskne to, praskne to v roce 50, praskne to v roce 52, pak v roce 53.‘ Trvalo chvíli, než si národ zvykl na to, že diktatura tu je a zůstane. Otec postoupil z toho Syndikátu spisovatelů, který byl vlastně rozpuštěn již v únorových dnech. Otec, myslím i ve svých pamětech, nám často popsal scénu, kde do jejich schůze prezidia vkročí skupina, která se prohlásí za Akční výbor, a oni všechny požádali, aby opustili místnost. Pánové Drda, Řezáč a nepamatuji si kteří další, přezdívalo se jim tenkrát drdo-řezáčovská klika, tito posléze rozpustili Syndikát československých spisovatelů, který měl nějakých 550 členů, a vytvořili svůj vlastní Svaz československých spisovatelů se 123 členy. Čili pětasedmdesát procent spisovatelské obce hodili přes palubu. Otec byl pochopitelně jeden z těch postižených. On byl dokonce zvlášť pronásledován, protože byl v té době jednatelem syndikátu, víceméně jeho mluvčím. Prezidentem, tuším, byl Karel Scheinpflug, a to jsem nakonec znal z vyprávění a později i z otcových pamětí. Tak nastalo to období po tom 48. roce, kdy se, pro mnoho lidí to bylo, otázka přežít těch pár let, než ten nelidský režim se položí.“

  • „Bylo mi potěšením maturovat taky z matematiky, fyziky a češtiny. V tom jsem byl ve všem dobrý, ale ruština mě překvapila. Já si vytáhl otázku Mladá garda, Molodaja gvardija. Knížka, která byla součástí předepsané povinné literatury. Já jsem prošel těmi všemi třídami – Fučíkův odznak atd., aniž bych kdykoli tuto knihu měl v ruce. A teď jsem dostal tam krátký úryvek textu a měl jsem vykládat o této knize. Tak mě zachránilo to gymnázium ruské, protože jsem plynnou ruštinou mluvil naprosto o ničem, což celkem jaksi ostatní členy komise udržovalo ve stavu jakéhosi polospánku. Ruštinářka, musím říct, spolupracovala. Pochopila, že nic nevím. Já si pamatoval jenom jedno jméno z té knihy, dodnes si pamatuji, že Oleg Koševoj, jsem vykládal, že ‚vychodil odin malčik‘, ale nezastavil jsem se, takže po několika minutách toho plynulého žvanění ona se podívala po těch členech komise a že ‚výborný, je to dobrý‘. Tak jsem odmaturoval i s jedničkou z tý ruštiny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.06.2016

    (audio)
    délka: 01:23:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přes překážky ke hvězdám

Jiří Nor, maturitní fotografie, Praha 1957
Jiří Nor, maturitní fotografie, Praha 1957
zdroj: archiv pamětníka

Jiří K. Nor se narodil 6. listopadu 1939 v Praze. Jeho otcem byl spisovatel A. C. Nor, autor oblíbených románů ze slezského venkovského prostředí. V únorových dnech roku 1948, po rozpuštění Syndikátu spisovatelů, nesměl otec publikovat a od té doby pracoval v různých dělnických profesích, až byl posléze přijat do Státního nakladatelství technické literatury jako jazykový redaktor. Syn Jiří se s obtížemi dostal na střední a po maturitě na vysokou školu. Vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze a po srpnu 1968 spolu se svou pozdější manželkou Janou emigroval do Kanady, kde se výborně uplatnil: například vybudoval tři společnosti, předložil nespočet patentů, pracoval především v oboru čisté energie, je autorem mnoha technických publikací a byl prezidentem několika firem. Po roce 1989 pravidelně přijížděl do Prahy a pomáhal zakládat a rozvíjet nová technická odvětví. Kanadská vláda ocenila jeho úspěchy udělením státní ceny Canada Award for Business Excellence za vynález roku: rychlé nabíjení baterií. Jiří K. Nor se také věnuje literárnímu odkazu svého otce: mj. podporoval celostátní soutěž mladých literátů Hlavnice A. C. Nora.