Eva Koubková, roz. Hejzlarová

„Najednou byli pryč během tejdne. To jsme tam ale všechny byli, protože se nesmělo nikam… tak kdo utek, utek. Ale ti prostě zmizeli ti Němci… jak pára nad hrncem. A pak tam přijeli Rusové, ti nás tam osvobodili. To byl… no, to byl taky zážitek. Protože teď tam vznikla taková… k tý cestě se hrnula kvanta lidí, prostě že jedou osvoboditelé. Jeli ty Rusové, ale ty nás moc jako… oni asi nevěděli ti vojáci, co je to vítá za lidi. No tak… a pak to tam teda uzavřeli kvůli nemocem, protože v tý době tam bylo strašně mnoho skvrnitýho tyfu, protože to tam přinesly ty pochody smrti. No, tak to ještě ty pochody smrti… to bylo snad to nejstrašnější, co člověk viděl. To fakticky šel takovej štrúdl lidí odněkud, úplně v hadrech, bosi, tam padali mrtví. A ty přinesli ten skvrnitej tyfus a na to tam právě po válce zemřelo v Terezíně hodně lidí. My jsme právě s tou Ritou taky v těch kasárnách, co oni je jako pokládali… no, ty tam leželi úplně jako. Ti snad jen dostávali trochu napít, protože by jim bylo zase strašně špatně. A tak jsme tam mezi nima chodili, víte jako jim posloužili… třeba přikryli nebo něco podali. A pak to bylo zakázaný, protože de facto asi osmdesát procent z nich mělo ten skvrnitej tyfus. No, pak to tam zavřeli teda. Já jsem se dostala teda domu s tou maminkou, ten pán jeden tam přijel pro svou manželku. Tak jsme jely domů, přijely jsme do Prahy, to byly ještě barikády a až pak asi za tři dny jsme jely domů.“

„Od maminčiny maminky sestra to byla, ona už když šla do Terezína, tak jí bylo… teď nevím. No byla už stará. A ona byla umístěná… ona byla taková nevyrostlá, malá, měla hrb… hrozně maličká, svobodná, stará ženská to byla. A byla umístěná, tomu se říkalo... (Siechenheim - pozn. ed.) jak byly ty šance, tak tam byly takový příšerný ubytovny. A tam tyhle starý lidi prostě nastěhovali a bylo jich tam strašný kvanta. A já jsem někdy za ní přišla, vždycky jsem si s sebou vzala nějakou kamarádku. Ona se jmenovala Jetty… teta Jetty a my jsme jí říkali Jettinka. A naši jí každej den posílali oběd. Ona bydlela za náměstím, to byla židovská ulice, tam jsou nadační domy, byla tam synagoga a tam jsou takový dva nadační domy a tam ona teda bydlela. A každej den jí teda naši posílali obědy. A když jsem já za ní přišla, tak ona mně tam teda strašně vyčítala a nadávala, proč jí máma neposílá obědy. Zlobila se na ni, že si to s ní vyřídí. No ale ona tam pak zemřela. Protože to byly, já nevím… stovky lidí… a všichni strašně starý a blázni, víte… No, řev tam byl. Mně to tam někdy přišlo k smíchu. Ne, abych nad ní brečela. No a když mi řekla: ,Proč mně neposílá máma obědy,‘ tak já jsem se musela tomu smát, říkám: ,Já jsem ti tadyhle něco přinesla.‘ ,To není oběd!‘ No, oni to, co třeba druhejm přidali, tak to těmhle lidem ubrali, protože se jich potřebovali zbavit, že jo.“

„Já jsem se narodila v Náchodě, i moji rodiče se narodili v Náchodě. A bohužel jako maminka byla z židovský rodiny, tatínek byl z docela věřící katolický rodiny. No asi to neměli tenkrát jednoduchý, když se chtěli vzít. Protože ty rodiče asi nadšený nebyli. No a ještě jsem měla starší sestru o devět let. Pak jsem se narodila já. A asi v těch pěti letech, abych to vzala teda trochu hopem, jsem dostala černej kašel a tenkrát černej kašel byl takovej úpornej. Tak si mě vzala maminčina sestra do Berouna a vlastně jsem tam zůstala celejch pět let. Teda vozili mě na každý svátky a na prázdniny domů. A vždycky, když jsem se vrátila, tak seděla jsem v koutku a poplakávala jsem a teta říkala ,Tak jestli se ti stejská, tak pojedeme do Náchoda.‘ Ale já už jsem tam zase měla takový ty svoje. A měla jsem je strašně ráda, tu tetu s tím strejčkem. No a tak jsem se tak vždycky vzpamatovala. No a zůstala jsem tam až do toho čtyřicátýho roku. A strejček jednoho dne řekl: ,Eva musí do Náchoda, vypadá to hrozně!‘ Všechno asi. Což jsem tomu taky nerozuměla. Víte, že v jedenácti ve dvanácti letech je člověk úplně jinej a tenkrát vůbec, tak děti jsme byli takoví naivní. No, a tak mě odvezli tenkrát do Náchoda. No a oni potom šli jedni z prvních, úplně jedni z prvních, přímo do Polska. Ty ani nešli přes Terezín, ty šli přímo do Polska a někde u Lodže, tam někde, brzo zahynuli. No, a to jsem pak byla teda doma, do školy jsem chodila v Náchodě asi čtrnáct dní a paní ředitelka řekla: ,No, Evičko, nemůžeš sem chodit, protože… to nejde no.‘ Tak jsem, ještě pak mně maminka nebo naši sehnali, v Hronově mě zas ještě vzali do školy, takže jsem jezdila do Hronova. No a tam asi taky tři neděle, asi si to někdo taky nepřál, no. Tak jsem přestala chodit i do toho Hronova, no. Pak jsem chodila na hodiny, abych úplně nezblbla. Tady na Novým Světě byli Bandlerovi, byli to taky Židi a ta Irenka stihla ještě odmaturovat, a tak jsem k ní chodila každý ráno a ta mě učila. Taková to byla křehká... Taky se nevrátila potom, nikdo z nich se nevrátil. No a tak k tý jsem chodila na hodiny. To jsem začala nosit už tu hvězdu taky, vždycky jsem nějakou knížku na tom měla, protože jsem se za to styděla strašně. To bylo v roce čtyřicet dva, ti šli zase už do transportu, no tak pak jsem tam... někdo mě... Tady bydleli nějaký Patákovi a ta se teda nebála paní učitelka Patáková a k tý jsem taky chodila. No, ale pak nakonec už to taky nešlo, protože to víte, jak ten režim hold... Tak někdo řekl: ,Ta holka chodí k tý učitelce.‘ A každej s tím... No, tak pak jsem, pak nevím, pak už jsem asi nějakej čas byla doma a v roce čtyřicet tři jsem šla v květnu do toho Terezína.“

„Ta epidemie tyfu, ta byla nějak na jaře roku 43. A to opravdu bylo hrozně krutý no, protože spousta lidí umřelo a hodně z těch mladejch taky, že. A většinou ty holky, to pak byly i se mnou na tom L 414. Když se uzdravily… úplně přišly o vlasy a pak jim všem narostly krásný, kudrnatý vlasy. A já jsem bydlela na kavalci s nějakou Helgou Jukrovou, to byla z Ostravy dívka, a ta, právě když já tam přijela, tak ona byla po tom skvrnitým tyfu. Jako já stará. Jinak u nás pak tam nebyl skvrnitý tyfus. Ale potom tam vypuklo… to nevím, v kterým to bylo roce… asi 44… ta encefalitida, nějakej zánět mozku. Prostě bylo to taky těžká nemoc, bylo to infekční, docela se to tam šířilo. No a tam vyklidili tenkrát sokolovnu, v tý se pak hrály pozdějc ty divadla. A tam prostě dávali ty nemocný s tou encefalitidou. Tak to nebyla hezká nemoc. Ono tam bylo těch infekcí strašně moc. Strašně moc. Hlavní taková nemocnice, to byly Vrchlabský kasárna. Všechny ty kasárna v Terezíně měly nějaký svý jméno, že jo. Tak tyhle Vrchlabský, ty byly určeny jenom… jenom nemocnice to byla… lůžková. Tak se tam snažili, jak mohli, no. Byly tam ty nejlepší kapacity, protože se tam sešly strašný kvanta dobrejch lékařů, a nejenom lékařů, prostě ta inteligence tam byla. A proto to tam všechno bylo takový, snad k přežití, víte. Protože se snažili… tam v tý hrůze třeba tomu nějak pomoct. Někdo si řekne, že se tam hrálo divadlo nebo muzika, ale to bylo u těch všech hrůz a nemocí... Prostě to vedení toho Terezína, ty si toho asi zatím nevšímali, protože věděli… ať se ty lidi vyblbnou, ať se vyřáděj, že se jich stejně časem zbavěj.“

„A asi čtrnáct dní jsem byla v Praze ve Veletržním paláci, než nás tam byl celej ten vlak, než ho naplnili. To jeli pak už vlastně ti míšenci, ty děti těch míšenejch manželství. No různý ještě asi, bylo nás tam strašně moc. No a tam už jsem byla taková ztracená, víte. Protože už nás tam bylo hodně, nikoho jsem neznala vůbec. Na zemi ty jutový matrace taky jenom a já ten ranec vedle sebe, ve kterým jsem se vůbec nevyznala. A nějakou deku a polštář. No a tam jsme byli těch čtrnáct dní, než jsme odjeli. Pak přišel den a šli jsme pěšky… myslím, že to bylo to holešovický nádraží. A jeli jsme tam, no. A myslím, že ten příjezd do toho Terezína… no já jsem si to představovala… já vůbec nevím, jak jsem si to představovala. Oni to byli mladý lidi, nikdo skoro neplakal, byli tam i starší než já, ta mládež. A tak se jako bavili. A já jsem z toho byla… jsem si říkala: ,Jak oni se znaj, že spolu mluvěj?‘ No, já jsem tam neznala teda vůbec nikoho. No a pak nás dali v tom Terezíně… no to vůbec myslím ve mně zůstalo takový... takovej pocit, takový, že to šlo se mnou pořád. Tam jsme přišli v kasárnách, jmenovaly se Drážďany (ve skutečnosti to byla Hamburská - pozn. ed.), na půdu. Tam bylo stovky lidí, na takovejch dlaždicovejch, jak to je na půdách takový, a na tom byly ty matrace holý. A tam na mě přišlo prostě takový zoufalství. Já jsem si ho ani moc neuvědomovala, ale to ve mně myslím zůstalo, takovej pocit strachu a... jak bych to řekla… až do smrti... teda až doteď, taková ta ustrašenost.“

„Bylo to ohrazený, to náměstí bylo zaplocený neviditelně, nějakejma prknama. A já jsem se s těma Němcema, akorát vždycky bylo něco takový... registrace a to jste musela jít na tu komandaturu a to ve vás byl vždycky strašnej strach jo, protože oni tam seděli za těma stolama a nevěděli jste, co si tam píšou, a to bylo vždycky většinou před těma transportama. To si neumíte představit. Ty transporty, to bylo vždycky něco strašnýho. To se vždycky rozkřiklo, to víte, že tam taky bujel nějakej takovej podzemní… nebo nějaký ty… drby… nebo něco se doneslo třeba od četníků, protože tam na těch polích a kolem hlídali četníci. A to se rozneslo třeba, že půjdou transporty, a to, jak se tohle rozneslo, tak během třech dnů ty transporty už rozdávaly pozvánky. Nikdo nevěděl, kdo tu pozvánku dostane. Ale pak se jako zjistilo… nebo se vědělo, že míšenci… dívky jsou toho zatím ušetřeny. A to pak vám chodily ty pozvánky a ty lidi si museli sbalit zas to zavazadýlko, který měli, a šli opět do těch Hamburskejch kasáren, protože tam byla vlečka až zezadu, kolejová… vlaková. A tam jsme šli někdy pomáhat těm lidem nebo pohlídat ty děti a to vám, jako kdybyste… já to řeknu v malým… třeba na nádraží v tý hale… bylo k nepropadnutí lidí. A teď na zemi uzlíčky s dětma, jo. Malý děti, větší děti, starý lidi. Nářek takovej… A tam už se nesmělo k tý vlečce. A oni vyvolávali ty čísla, to jste vždycky byla jen číslo a teď to bylo jako do těch vagonů… to byly ty, vykládky se tomu říkalo… nákladní vozy. A to je hnali do toho, že tam byly jako herinky, a ty malý děti… no to prostě… i nemocní. Opravdu… tam máma nad tím uzlíčkem, protože tam šla i třeba těhotná ženská, vždycky se tomu nedalo zabránit. A tak to bylo teda hrozný. A pak po těch transportech se vždycky trochu vylidnilo. Protože to šlo vždycky tak pět až sedm tisíc lidí. A teď třeba někdo i z toho pokoje a teď tam byly ty postele, ty kavalce prázdný. To bylo... takový to bylo smutný ty transporty, to bylo strašný. Oni věděli, že někam jdou, ale přesně nikdo nevěděl, že jdou de facto na smrt většinou, že. Vždyť já když přišla do Terezína, v tom roce 43, tak tam bylo šedesát tisíc lidí. To bylo opravdu… já nevím... městečko asi pro sedm tisíc. A když si představíte těch lidu tam nahňácanejch, že… To se tam proudilo jak… to prostě tam bylo jak v hemžírně. A když potom pak ty transporty poslední odjely, tak to bylo… no to už jsem tam pak skoro nikoho nepotkávala.“