Jaroslav Mazura

* 1935

  • „To jsem ještě chodil v Kostelci do školy a to bylo několikrát v týdnu, že u nás vysedávali až do půlnoci. Otec s nimi diskutoval a já také. Protože když říkali, co by se na těch mezičkách ještě vypěstovalo, tak jsem říkal: ‚No já jsem zvědavý, jak budou hospodařit oni‘. Protože ty mezičky tam měly také svůj význam. To se vidí dodnes, že ty velké lány přírodě moc neprospívají. A když se člověk v dnešní době podívá - ještě dones to tak funguje u družstva - že jedou s traktorem a jdou stříkat a nadělají ty brázdy jednu vedle druhé, tak to jim najednou nevadí, že tam zrovna polámali obilí a že tam nevyroste, a že se to znehodnotí. Ale nám vysvětlovali, jak je důležité vstoupit do družstva. A teprve když neuspěli, když už to trvalo dlouho, a nic, tak přijeli s vápnem do obce a v noci čmárali po barákách. Na naší bráně bylo napsáno: ‚Zde bydlí Mazura, kulak‘. Pak třeba na Kubíčkově stodole bylo: ‚Pane Kubíček, vaše místo je v JZD‘, a takové hlody. Bylo jasně vidět, že to vymýšlí lidé, kterých by si člověk neměl ani vážit.“

  • „Otec byl tak velkorysý, že si ani nestěžoval, nikomu si nepostěžoval. Úplně to chápal, že to dělají lidi, protože mnoho lidí takových, kteří sami hospodařit neuměli, tak ale když nám to brali, tak klidně si to rozdělili, jako kdyby to bylo jejich. Takže naše louky obhospodařovali sousedi a pro nás, co nám místo toho nabídli, tak to bylo na takových - jednak vzdálených nebo u lesa. Prostě když to zrovna někdo nechtěl, tak nám to dali jako záhumenku.“

  • „Když soudruzi zakládali JZD, bylo kolem toho strašný vzrůšo. Snažili se donutit lidi (ke vstupu do družstva - pozn. ed.) i násilím. Takže u nás vysedávali většinou až do půlnoci a furt se snažili otce přesvědčit, aby vstoupil do JZD, protože si mysleli, že když vstoupí on, tak že to podepíšou i ostatní. On byl předsedou Národního souručenství, tak si ho lidi vážili. A tak nám furt vysvětlovali, co všechno by na těch mezičkách vyrostlo.“

  • „Já jsem pracoval s tátou na poli celý život. A pak když mě z toho vyhnali, tak si mysleli, že když mu já nebudu pomáhat, tak že mu nezbyde nic jiného než jít do družstva. A pak Trejtnar, ten od nich asi dostal pořádný kapky, protože pořád chodil a ptal se: ‚Soudruzi, co byste si přáli?‛“

  • „Jednou mě dokonce honili kvůli tomu, že jsem měl zrovna na plachtě náklaďáku (napsáno - pozn. ed.): ‚Je to až k nevíře, co je Brežněv za zvíře.‛ A oni za mnou jeli. Sledoval jsem je v zrcátku a říkal jsem si: ‚Proč jako nepředjížděj?‛ Když jsme přijeli na úroveň, jak stojí kříž v poli nad Helvíkovicemi, tak mě předjeli. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že tam byla poblíž armáda, tak si troufli. Poněvadž oni neviděli, co vezu v autě, akorát viděli hesla. Předjeli, vyskočili, jeden s kvérem zalehl do příkopu. A stavěli mě. Velitel, on to byl Polák, asi heslům rozuměl, protože obcházel (auto - pozn. ed.) a prohlížel si to. Pak (šel) ke mně a ptal se: ‚Co to jako má znamenat?‛ A já na to: ‚Co to má znamenat? Vždyť z nás nikdo žádnou pomoc nezval.‛“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slatina nad Zdobnicí, 06.10.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hradec Králové, 21.08.2020

    (audio)
    délka: 02:09:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyměním vázaného Lenina za svázaného Brežněva

V hornickém oděvu
V hornickém oděvu
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Mazura se narodil 18. května 1935 v rodině statkáře, která tradičně po několik generací hospodařila na pozemcích ve Slatině nad Zdobnicí. Za druhé světové války musel jeho otec hostit německé vojáky, ale pak také anglické a Sověty. Období kolektivizace prožila rodina pod nátlakem funkcionářů, kteří Mazuru staršího přemlouvali ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Nátlak později zintenzivněl, pamětník s bratrem měli zákaz studovat a Jaroslav musel nakonec pracovat v dolech. Po aféře s šikanou páchanou spolupracovníkem - členem Komunistické strany Československa následoval soud, který uznal vinu pachatele. Ten spolu s finančním vyrovnáním posílal Jaroslavovi na složenkách výhrůžky. Později Jaroslav Mazura pracoval jako ošetřovatel plemenných býků v Kostelci nad Orlicí. Vojnu absolvoval na Slovensku, kde získal řidičský průkaz a setkal se se svou budoucí manželkou. Většinu života pracoval jako šofér. Po ovdovění se znovu oženil.