Miloš Šuchma

* 1940

  • „Na to se tedy dost dobře pamatuju, když najednou do dvora přijela sajdkára, kde byli dva ruští vojáci a jedna ruská vojačka. A už byli dost opilí. Tak vtrhli do té kuchyně a říkali: Davaj vodka, davaj vodka a tohle. No, tak teta se strýcem, samozřejmě z toho byli trošku zděšení, ale přinesli jim nějakou slivovici a jídlo. A ten jeden voják mně podal pistoli a říkal, abych si zastřílel. V té kuchyni. Ta pistole byla větší než moje ruka, takovou jsem v životě neviděl. Tak jsem mu ji zas vrátil a on prostřílel tetě celý strop. Z toho šla dost hrůza. A protože byli dost opilí, řekli, že by chtěli přespat. Tak je dali do chatičky, kterou měli na zahradě. I s tou vojačkou. Dovedu si představit, že kdyby tu vojačku neměli, tak by tetu znásilnili, protože jak známo, tak Rusové znásilnili přes tisíc žen v Československu, když postupovali.“

  • „To si pamatuju velice dobře, mně bylo v roce padesát jedna jedenáct let a první školní den v té době byl 3. září 1951. My jsme přijeli den předem z chaty a ve čtyři ráno vtrhlo asi šest estébáků k nám do bytu. Domovník jim otevřel. Začali bouchat, tak jsme i my dřív nebo později museli otevřít. Otce okamžitě zatkli, toho 3. září. A matku zatkli na krátkou dobu, na nějaké výslechy. Pak ji pustili. Mě drželi v tom bytě. Nechali tam dva estébáky, kteří tam spali. Bylo to tak, že jeden estébák mě prohledával, jestli něco nemám ukrytého. A dokonce když jsem šel pro mlíko dolů, pod námi byl potravinový obchod, šel se mnou s pistolí.“

  • „Já jsem přišel na nápad, že by bylo dobré, kdybych požádal Karla Gotta, aby nám udělal takový dobročinný koncert pro KAN. Měl jsem známého, který u něj dělal organizátora, tak jsme to domluvili. Koncert byl v sále městské knihovny, ten byl vyprodaný, plný. Přestože vstupné v té době bylo asi deset korun, nám to vyneslo asi deset tisíc, což v té době byly slušné peníze. Já jsem tam potom šel Gottovi gratulovat s tou Jiřinou Mlýnkovou, s kyticí, popřál jsem mu, aby vyhrál Slavíka, a on ho pak vyhrál. Já se pak s ním sešel ještě jednou na letišti a on mně říkal: ‚Víte, já ty komunisty nemám rád, protože jsem pracoval v ČKD a oni mě tam pořád buzerovali.‘ Protože on zpíval, učil se zpívat, měl aktivity mimo práci. Takže on tomu v té době byl docela nakloněný, třeba nám.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.05.2016

    (audio)
    délka: 02:06:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.05.2016

    (audio)
    délka: 02:10:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Emigroval jsem, abych nedopadl špatně jako můj otec

Portrét z konce 60. let
Portrét z konce 60. let
zdroj: archiv pamětníka

Miloš Šuchma se narodil 6. února 1940 v Praze. Jeho otec Miloslav Šuchma se zabýval obchodováním se zlatem. V září 1951 vtrhli do jejich bytu v Praze na Vinohradech příslušníci Státní bezpečnosti. Otce a matku odvezli, Miloše nechali dva dny doma s dozorem dvou estébáků. Rodině byl zabaven veškerý majetek, matku po dvou dnech propustili, ale otec byl odsouzen na dva a půl roku do vězení. Byl souzen v rámci inscenovaného procesu se skupinou zlatníků, u nichž se komunisté snažili vyvolat dojem, že nelegálně obchodují a okrádají stát. Rodina se pak potýkala s represí ze strany komunistů. Pamětník nebyl přijat na vysokou školu a musel nastoupit do podniku Teplotechna. Měl štěstí, že se tam na počátku 60. let budovalo výpočetní středisko, uplatnil se v něm a později se stal jeho vedoucím. Své znalosti z práce s výpočetní technikou využil i na vojně. Stal se členem výboru Klubu angažovaných nestraníků. V srpnu 1968 byl s manželkou na cestě po Evropě. Když se dozvěděli, že Československo obsadila sovětská vojska, rozhodli se pro emigraci. Dostali se do Kanady, kde získal prestižní práci na přípravě rezervačního systému pro kanadské aerolinie. Zapojil se do práce Československého sdružení, což byl spolek Čechů a Slováků žijících v Kanadě. Pomáhal emigrantům, byl ve spojení s československými disidenty, stál u zrodu časopis Západ. V roce 1987 se stal předsedou Československého sdružení, ve kterém stále aktivně pracuje. Nyní žije střídavě v Kanadě a v České republice.