Otto Šplíchal

* 1929

  • „Jeden můj kolega, který vedl katedru na škole, utekl do Ameriky s manželkou a s dětmi. Byli jsme za nimi ještě ve Vídni, odvážel jsem jejich auťák. Letěli jsme do Vídně, to se ještě dalo, byl rok 68, 69. Doba byla ještě taková. Potom se stali americkými občany, ještě za komunistů přijeli sem. A proč to říkám. On se uchytil v Americe po dosti tvrdých začátcích jako realitní agent. Měl realitní kancelář, která měla pobočky od Tokia po celou Evropu. Vypracoval se obrovsky. A tehdy po tom 93. roce zase přijeli a pozvali nás do Vídně a naznačoval, že by nás pozvali do Ameriky. Tak jsem to bral trochu s rezervou. Nicméně v 94. poslali pozvání a zaplatili celou cestu a měsíční pobyt tam. To byla velká věcička, která by se mi byla normálně nepodařila.“

  • „Tak nás vzbudily letadla kolem druhé třetí ráno. Poslouchali jsme rozhlas, i televize už potom začala. Ráno jsem šel do práce, šílený z celé té věci jako většina, protože v té době jsme všichni žili takovou obrovskou nadějí, že všechny ty nesmysly skončí a najednou přišla tahleta událost. Přiznám se, že jsem byl dost naivní, takže jsem si ani nedokázal představit, že by k té okupaci mohlo dojít. Když k ní došlo, tak jsem ráno šel do práce a dopoledne mně šéf řekl: ‚Seber se a běž pryč, protože to nemá cenu se tady na tebe dívat.‘“

  • „Musím se pochlubit, že od druhého ročníku jsem dělal kapitána a od třetího družinového, který měl poměrně značnou pravomoc. Od začátku jsme měli svoji mzdu, vedly se ročenky, kde se každá ta výplata rozepisovala – na ubytování, na stravování, na oblékání se také dávaly nějaké peníze, aby se nastřádaly… A kapitán podle chování jednotlivého člena místnosti rozhodl, jestli mu přiřkne deset nebo pět korun kapesného na týden, to byly týdenní výplaty tehdy. A ten družinový, to byl pravá ruka vychovatele, řídil jednotlivé kapitány. Každý večer chodili po jednotlivých místnostech zkontrolovat před postelemi vyleštěné boty.“

  • „To byl veliký nálet. V té době, v tom 44. roku, když začali Američani lítat už z Itálie, tak lítali často právě přes Zlín, takže během týdne byl ikskrát vyhlášený poplach. To se vždycky běželo z fabriky a běhalo se většinou k lesu. A toho dvacátého, nevím proč, ale při silnici na tu Březnici, tam byl vybudován štolový kryt při svahu, docela dlouhý. Tam se muselo vejít tak 500 lidí myslím, nejsem si jistý, ale bylo nás tam hodně. A ten den jsem poprvé a taky naposled do toho krytu šel, a to byl zrovna ten nálet. Slyšeli jsme to, nebylo to daleko od fabriky, takže jsme věděli, že je zle. Byli jsme tam asi od desíti hodin do tří, než jsme mohli odejít. A ten vzduch, to tam nebylo zrovna nejlepší. A ten pohled, když jsme vyšli, byl dost smutný, protože ta fabrika opravdu docela dostala… Je to i zaznamenáno filmově, hořely zejména sklady surovin.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.05.2016

    (audio)
    délka: 02:07:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 06.05.2016

    (audio)
    délka: 02:07:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 16.06.2016

    (audio)
    délka: 02:01:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    V Praze, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 02:45:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mysleli jsme, že svoboda bude na furt

"Po Sokolovi jsem začal chodit do skautského oddílu." 1939
"Po Sokolovi jsem začal chodit do skautského oddílu." 1939
zdroj: Archiv pamětníka

Otto Šplíchal se narodil 4. října 1929 v Plzni. Od dětství byl rodiči veden nejdříve k navštěvování Sokola, posléze skautského oddílu. Otec brzy onemocněl, a Otto tak od mládí pomáhal mamince s prací a chodem domácnosti. Ve 14 letech odešel do Zlína na Baťovu školu, kde následně pokračoval ve studiu na obchodní akademii. V roce 1950 odmaturoval, ale kvůli zdravotním problémům nestihl nastoupit na vysokou školu. Pracoval jako vychovatel ve Zlíně, než musel narukovat k pomocným technickým praporům (PTP). Brzy byl však propuštěn na takzvanou trvalou dovolenou a mohl nastoupit na Vysokou školu ekonomickou v Praze. V roce 1955 se oženil a měl dvě dcery, Pavlu a Danu. Známý je osud Ottovy dcery, Dany Gálové, známé české překladatelky a hungaristky, která v roce 2015 podlehla zákeřné nemoci ALS (amyotrofická laterální skleróza).