„Bublava se sice vylidnila, ale přišli Češi, kteří tu zabrali domy, takže se to úplně nevylidnilo. Také přijížděli lidé z Plzně a bourali dřevěné domy. Materiál z nich si odvezli na stavbu svých domů. My jsme tehdy také bydleli v jednom z těch dřevěných domů a museli jsme se vystěhovat, protože ho zbourali.“ – Tazatel: „Mluvili jste spolu česky nebo německy?“ – „Asi česky i německy, ale pak už spíš česky. Učila jsem se. Když přišel Němec, mluvilo se německy, když přišel Čech, tak se holt muselo mluvit česky. Nebo se snažit mluvit česky.“ – Tazatel: „Zůstalo na Bublavě hodně starousedlíků?“ – „Ne, moc jich tam nezůstalo, protože jedni šli do odsunu, antifašisti odešli do východního Německa, a bylo jich hodně, takže moc Němců nezůstalo, jen ti úplně staří. Starší lidé se tu ani nedomluvili, protože česky neuměli nic. Do východního Německa antifašisty nalákali asi na nějakou práci, nevím přesně. I náš strýc odešel s celou rodinou. Jen jedna z jeho dcer zůstala, protože byla provdaná za Čecha. Mnoho našich příbuzných pak žilo ve východním Německu. Člověk si to tak nějak nepřipouštěl, bral to jako samozřejmost. Jdou pryč, tak jsou pryč. Musí to tak být. Člověk je jednou tady a pak je zase tam.“
„Bydleli jsme až nahoře na konci, říkalo se tam na Aschbergu, úplně na hranicích. Nahoru vedla cesta. Ještě dnes vidím ten bílý hraniční kámen. Výletníci chodili kolem a někdy na nás křičeli: ‚Jste Češi a mluvíte německy. Styďte se.‘ U nás tu nikdo neuměl česky. Jen mladí, když byli na vojně, chytili nějaké to slovo, ale mluvit? Česky se nemluvilo vůbec. Pro nás hranice nic nebyly – volně sem, tam. Chodili jsme do Německa nakupovat. Kupovaly se tam herinky. Protože Němci mají moře, byly tam ryby levné. U nás jsme v zimě měli brambory a ryby třikrát čtyřikrát za týden. Burské oříšky a to všechno jsme nakupovali v Německu. Nebylo to pašování, bylo to normální. Když se nenakupovalo ve velkém, tak na to finančníci nekoukali. Kde byla nějaká cesta, tudy se chodilo. Celnice byla kousek dál, asi tam měli nějaké šraňky, to nevím. My jsme chodili tudy, kde byla nějaká cesta. Němci chodili do Čech zase pro máslo a pro párky. To v Německu neměli, protože Göring tenkrát prohlásil, že z másla budou tlustí. Zkrátka my jsme chodili do Německa na návštěvu, měli jsme tam známé, a oni chodili k nám. Pro nás tehdy hranice nic neznamenala.“
Jindřiška Sporková, narozená jako Henrietta Sattlerová, přišla na svět 14. dubna 1925 v příhraniční Bublavě na Ashbergu (okres Sokolov) do rodiny tesaře Josefa Sattlera a jeho ženy Marie Sattlerové, rozené Seidlové. Dětství prožila ve společnosti své široké rodiny, o kterou přišla během válečných a především poválečných událostí. Čas druhé světové války strávila péčí o svého ovdovělého otce a v nuceném nasazení v kraslické továrně na součástky do letadel. Zde potkala i svého budoucího manžela Václava Sporku, Čecha. Unikla odsunu a změnila si křestní jméno na Jindřišku. Poválečná léta prožila s Václavem v Bublavě, roku 1947 se jim narodila dcera Vlasta, o rok později se vzali. Počátkem 50. let se přestěhovali do Kraslic, kde oba získali místo u elektrikářských dílen. Pečovali o svou vnučku Janu. Roku 2005 se – již ovdovělá – přestěhovala do Rotavy právě k vnučce Janě. Jindřiška Sporková zemřela 14. srpna roku 2016.
Dům po odsunutých Němcích, ve kterém pamětnice bydlela se svým druhem - později manželem - Václavem; dům byl na konci padesátých let demontován a odvezen do vnitrozemí, Bublava, cca 1946 až 1948
Dům po odsunutých Němcích, ve kterém pamětnice bydlela se svým druhem - později manželem - Václavem; dům byl na konci padesátých let demontován a odvezen do vnitrozemí, Bublava, cca 1946 až 1948
Parta nuceně nasazených Čechů pracujících v továrně vyrábějící součástky letadel v Tisové, vlevo v popředí manžel pamětnice, pravo nahoře bytné, Kraslicko, během 2. světové války
Parta nuceně nasazených Čechů pracujících v továrně vyrábějící součástky letadel v Tisové, vlevo v popředí manžel pamětnice, pravo nahoře bytné, Kraslicko, během 2. světové války
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
