Ing. Jan Vítek

„Rudolf Zeman mi nosil vždycky jedno číslo, protože já jsem tam v tom Mezinárodním svazu studentstva měl přístup ke kopírce. A já jsem mu z toho jednoho čísla nadělal napřed deset a pak už padesát kusů, jak po mně chtěl. To bylo dost nebezpečný, protože ta kopírka byla u toho Jakeše v kanceláři nebo u předsedy MSS Skály v takovým předsálí, zase před jeho kanceláří. Takže to jsem musel čekat, až vodejdou, ale stalo jednou, že jsem to už potřeboval jít množit, a ten Skála tam pořád byl a neodcházel. Tak jsem byl tak drzej, že jsem si vzal nějakou tabulku ekonomickou a tu jsem měl stále navrchu toho spisu. A von pak vylez a říká: ‚Co to tady kopíruješ?‘ ‚Ale, nějaký tabulky, už mě to nebaví, to jsou pořád nějaký tabulky.‘ A přitom jsem měl samozřejmě hrůzu, jestli nadzdvihne tu tabulku a uvidí tam ty Lidový noviny...“

„Někdy asi v březnu 1988 Rudolf Zeman říkal, že maj tiskaře, kterej už to nemůže dělat a jestli bychom to nemohli tisknout my. Já s Pavlem Reinigrem, kamarádem od Bonaparta. No já řek, že jo, a musím říct, že jsem byl úplně šťastnej, že konečně budu moct mít dobrej pocit, že něco kloudnýho dělám. Tu kopírku tehdy sehnal Pavel Rychetský, kterej v tý době dělal právníka SBD Pokrok. No a tu jsme dostali k nám domů. Tam ale byly dvě děti, takže jsme ji museli schovávat. Aby se neptaly: ,Co to tady je?‘, zastýlali jsme ji peřinama v jednom regále. Jednou za měsíc se vytáhla a dalo se tisknout. Ty noviny měly 25 stránek a ty makety, to byly čtvrtky formátu A3, polepený článkama. Vopravdu sestříhaný, nalepený na čtvrtkách. A to nám nosil Jan Ruml v tašce nebo v batohu do jednoho bytu v Roztylech u jedný slečny, jejíž jméno jsem zapomněl, tam to nechal v kredenci mezi hrncema a odešel. Pak já už jsem věděl, že si tam můžu jít, abychom se nepotkávali, aby se přetrhla ta návaznost.“