Marta Bystrovová

* 1947

  • „Hodně se mluví o tom, jak zpívali hymnu Kryl s Gottem. A opravdu. I když potom Karel Kryl říkal něco v tom smyslu, že k tomu byl donucen, tak to není pravda, můžu posoudit. Přišel a oni mu řekli, bylo by dobré. Tam se totiž pořád jednalo o to, aby se nejednalo jen o nějakou akci intelektuálů nebo umělců, ale aby se zapojili i dělníci. Takže když pozvali, já nevím, kdo to byl, co to bylo za fabriku. Přišel Müller s nimi a táhli, tak to bylo úžasné vítězství. Protože oni skutečně přišli, Václavák byl plný a byla jistota, že do nich nebudou ani těmi vodními děly, ani ničím jiným pálit, protože to byly přece dělníci. Byla potřeba dát nějakým způsobem najevo, že to je věc všeobecného zájmu a ne jenom nějaké hrstky nás, kteří jsme si to tam někde vymysleli. Bylo to samozřejmě velice složité s venkovem, protože my jsme ty noviny psali a posílali, ale někde se také cestou ztrácely, prostě nedošly tam, kam měly. Někdo je z vlaku vyhazoval a podobně. Ti na tom venkově říkali: ‚Co to tam v té Praze dělají? Mají zase roupy.‘“

  • „Seifert dostal Nobelovu cenu, to byly zajímavé věci, a nám řekli, že o tom můžeme napsat deset řádek. Představte si to. Nebo když zemřel, tak byly dva pohřby. Jeden byl v Rudolfinu, oficiální, kde se to hemžilo fízlama, to jsme věděli už předem. A druhý soukromý. A jak to zařídit, abychom to dali najevo, že se koná i ten druhý pohřeb? Tak s pomocí metéra v sazárně, aniž by to někdo ze šéfů věděl, jsme dali takovou malou zprávičku do inzertních osobních oznámení. A ono to vyšlo, lidé věděli, že bude ten pohřeb v Břevnově. No, zkrátka těžko se to dnes připomíná, protože co se nám tehdy zdálo, že je úplně nahraně, tak dneska by se tomu lidé smáli, samo sebou. Ale v tom Slově třeba musím říct, že ta atmosféra nebyla tak hrozná. Nevím, jak to říci. Třeba já jsem nic jiného než ten socialismus nezažila, protože jsem se narodila na konci roku 1947. Takže každá kapka takového něčeho, uvolnění nebo možnosti nebo jak proklouznout mezi řádky. To všechno se nám zdálo velmi pozitivní.“

  • „Ptali jsme se lidí, ale spíše jsme mluvili s ruskými vojáky. Popisovali jsme, co se děje. Pak jsme se pod to všichni podepsali hezky pěkně a druhý den nám to již zakázali, abychom se raději nepodepisovali. Melantrich obsadilo nějaké sovětské velení, takže my už jsme tam druhý den nemohli. Oni pochopili, že je tam tiskárna a tak dále. Zorientovali se a navíc to tam pro ně bylo docela příhodné místo na Václavském náměstí. Takže my jsme dělali noviny dál, ale v různých bytech. Já jsem měla za úkol hlavně ty noviny rozvážet. Já jsem měla, jak jsem již říkala, jak se tenkrát nosily, ty krátké sukýnky a oni řekli: ‚Dej si ten balík pod nohy a jeď. Balík novin do auta a jeď.‘ Jezdili jsme po ambasádách a tam jsme jim ty noviny dávali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.02.2016

    (audio)
    délka: 01:43:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 11.02.2016

    (audio)
    délka: 01:56:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 13.11.2018

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nezvykejme si na podprůměr

Bystrovová Marta - při reportáži o půjčovně šatů,  (historic)
Marta Bystrovová
zdroj: Současná: Post Bellum, dobové - archiv pamětnice

Marta Bystrovová, za svobodna Švagrová, se narodila 18. prosince 1947 manželům Bohumile a Emanuelovi Švagrovým. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy, kde otec pracoval jako vedoucí technického zabezpečení nakladatelství Melantrich. Marta vyrůstala v ulicích a okolí Smíchova. Po maturitě v roce 1966 nastoupila jako elévka do deníku Svobodné slovo. V listu prožila ve středu kulturního i politického dění v kancelářích na Václavském náměstí dvacet pět let. Přispívala především do kulturní rubriky. V roce 1968, v nepřehledném období okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy, se podílela na reportážích a distribuci zvláštních vydání Svobodného slova. Politickým prověrkám v roce 1970 se vyhnula, byla se synem Ladislavem na mateřské. Manžel Vladimír Bystrov byl vyhozen z místa mluvčího studia Barrandov. Téhož roku Marta nadobro přerušila svá studia žurnalistiky. Školu totiž museli opustit všichni schopní a podnětní vyučující. Po mateřské nastoupila zpět do Svobodného slova. Kulturní témata a objevování nových talentovaných tváří se pro Martu dle jejích slov stalo smysluplnou, radostnou a přitom politicky nezávadnou reportérskou prací v okleštěných možnostech normalizační žurnalistiky. Podepsala petici Několik vět a 17. listopadu 1989 se spolu s celou redakcí zúčastnila protestu na pražském Albertově. S několika kolegy prosadila informaci o brutálním rozehnání demonstrace na Národní třídě a odmítavé stanovisko na titulní stranu pondělního vydání Svobodného slova a přes nesouhlas vedení začali přinášet nezávislé informace a reportáže o rozbíhajícím se sametovém převratu. V revolučním nadšení se náklad deníku vyšplhal až k půl milionu výtisků. Marta s kolegy hekticky pracovali a jejich kanceláře se staly jedním z center dění. V prosinci 1989 nastoupila na místo zástupce šéfredaktora. V deníku pracovala do roku 1991. Následně byla zaměstnaná v Lidových novinách, přijala nabídku na založení a tvorbu sobotní přílohy. Mezi léty 1995 až 1999 působila v časopisu Týden. V současnosti píše do kulturní rubriky Lidových novin.