Miroslav Vošahlík

* 1943

  • „Když pracujete jako nástrojař, tak máte na práci jen finále – složit a udělat ten nástroj. Máte k dispozici soustružníka, frézaře, kalírnu, brusiče atd. Když jsem přišel do lisovny, měl jsem k dispozici soustruh, brusky a využíval jsem jen služeb kalírny a nějakých specialistů, podle toho, na co jsem nebyl zařízený. A tak jsem pracoval vlastně několik let s tím, že nástrojárna vystavila fakturu lisovně, byla to všechno administrativa. Po dvou nebo po třech letech jsem se stal kmenovým zaměstnancem tzv. Cechu č. 4, do kterého spadala lisovna. A do toho cechu spadaly všechny úžasné dílny, které ve Waltrovce byly nějakým způsobem zajímavé – kovárny, sedlárny, truhlárny, kalírny... Všechna tahle úžasná řemesla spadala do tohohle cechu. Měl jsem široký záběr možností spolupráce. Mně se to řemeslo strašně líbilo, hlavně proto, že mi to šlo.“

  • „Pamatuju si na to velmi dobře, protože jsem toho 21. srpna (1968, pozn. ed.) měl ráno před pátou hodinou puštěné rádio. Nad naší oblastí Prahy přelétávaly v 60–80sekundových intervalech antonovy. Tak jsem věděl, že dochází k okupaci. Běžel jsem ke svým rodičům, ti ještě spali. Probudil jsem je, nevěděli vůbec, co se děje. Taťka si ze mě dělal blázny, když jsem mu říkal, že jsou tady Rusáci. Odpověděl mi, že ti jsou tady od pětačtyřicátého. Já mu říkal, že nás okupují a že jsou tady s tanky. Pokračoval jsem do Motorletu, ani jsme se nepřevlékali do montérek. Shromáždili jsme se na takovém nádvoříčku, někdo z vedoucích pracovníků pronesl, že situace je špatná a že máme volno. Použil větu ze Švejka: ‚Sejdeme se v šest hodin po válce U Kalicha.‘ Waltrovka byla rozlehlá továrna, tak nevím, co se dělo v dalších úsecích, to nevím. My jsme se sebrali a vypadli jsme. Manželka v té době pracovala na středočeském krajském národním výboru na Smíchově. Vlítnul jsem za ní a povídám: ‚Pojď, jdeme domů.‘ Syn byl v té době u jejích rodičů za Prahou. Soudruh vedoucí mi ji nechtěl pustit. Já mu řekl, že když ji nepustí, tak stejně odejde. Tak jsme šli pryč. Už přestávala jezdit veřejná doprava, tak jsme šli přes Palacký most pěšky. To už ze smíchovské strany stříleli – pálili na dnešní ministerstvo zdravotnictví. Tam tehdy sídlil nějaký úřad, už nevím jaký, a Rusáci si ho spletli, tak ho rozstříleli, stejně jako Muzeum. Tak jsme šli přes Palackého most pod palbou a pěšky jsme se dobelhali až na Pankrác.“

  • „Byli jsme s manželkou v písemném kontaktu a už mi málem vypršelo vízum, když mi napsala: ‚Podívej se, já ti nebudu mít za zlé, když uděláš to, co máš vymyšlené. Pokračuj ve svých ambicích...‘ Ten dopis mám schovaný. Tak jsem každý měsíc chodil na německou policii, kde mi za pět marek prodloužili vízum. Musím podotknout jednu důležitou věc – ani manželka, ani já, ani jako pár, jsme nežádali v Německu o politický azyl. Byli jsme tam jako dlouhodobí turisté. Nikdo na mě netlačil, abych udělal tohle nebo tohle, všechno bylo moje rozhodnutí. Každý měsíc jsem jako cizinec procházel povinnou lékařskou kontrolou v Německu a každý měsíc jsem si požádal o prodloužení víza.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hroznová ul., Praha , 07.03.2016

    (audio)
    délka: 01:32:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Místa paměti
  • 2

    Hroznová ul., Praha , 07.03.2016

    (audio)
    délka: 01:57:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Místa paměti
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Manželka by pochopila, kdybych zůstal v emigraci. Ale já se vrátil

Vošahlík Miroslav
Vošahlík Miroslav
zdroj: dobové foto: archiv pamětníka, současné foto: Eye Direct natáčení Post Bellum

Miroslav Vošahlík se narodil 20. března 1943 v Praze 4 (tehdejší Praze 14) do poměrně dobře situované rodiny dentisty. Jeho otec vedle svého hlavního příjmu také melouchařil, ale po udání skončil roku 1956 ve vězení. Pamětník chtěl jít v jeho stopách, a nastoupil proto na střední školu zubních laborantů, odkud ho však po měsíci docházky vyhodili právě kvůli otcovu odsouzení. Jeho bratr se přimluvil u ředitele své školy, a tak ještě v říjnu 1956 nastoupil Miroslav Vošahlík do učení na nástrojaře v ČKD Stalingrad. Díky dobrým výsledkům byl po vyučení přijat do podniku Motorlet - závody Jana Švermy (původní Walterovy továrny, která byla průkopníkem výroby automobilů, motocyklů a letadlových motorů). Po deseti letech kariéry přišla v srpnu 1968 okupace a Miroslav Vošahlík se rozhodl pro pečlivě naplánovanou emigraci. Roku 1969 odjel s manželkou na studijní vízum do Německa, kde však setrval pouze do roku 1970, zatímco jeho žena se musela vrátit do Československa. Německo mělo být jen přestupní stanicí, aby za sebou manželé Vošahlíkovi dostali přes Červený kříž syna, zatímco konečnou stanicí emigrace měly být USA, kde měli Vošahlíkovi vzdálené příbuzné. V létě roku 1970 se však pamětník rozhodl na základě amnestie pro emigranty vrátit za rodinou do Československa. Snažil se i o návrat do Motorletu, odkud byl po čtvrt roce vyhozen právě kvůli pobytu v Německu, a tak se živil až do revoluce 1989 jako podlahář a tapetář. Od roku 1993 je v invalidním důchodu.