Helena Šilhanová

„Nejhorší bylo, když jsme zažili první bombardování. My jsme nevěděli, že budou bombardovat. Lítaly malinký letadýlka, my jsme se na ně dívali a najednou začaly lítat bomby. Museli jsme chodit do sklepa, baráky se zbouraly a lidi ve sklepě zůstali, nezabilo je to. To bylo už ke konci války. Já jsem byla už tak vynervovaná, že jsem spala oblečená a v botech, protože jsem nebyla schopná si je zašněrovat. Utíkali jsme do sklepa a tam jsme seděli, až to přešlo.“

„Po pětačtyřicátém roce, když skončila válka, byl můj tatínek poštovní zaměstnanec. A protože se odsunovali Němci z pohraničí, tak tam potřebovali lidi. Mého tatínka odveleli k České Lípě na poštu, kde byla poštmistrová Němka. Měla bejt odsunutá, tak my jsme se tam s tatínkem přistěhovali. Dcera paní poštmistrové čekala děťátko. Byli to Němci, mluvili jenom německy, mně jich bylo hrozně líto. Já jsem byla stará jako vy, to mně bylo čtrnáct let. Oni se museli seřadit a jít do těch sběrných táborů. Ona mezitím porodila děťátko. Já jsem se s ní spřátelila, mně bylo čtrnáct let, jí jednadvacet. Odsunuli je do Český Lípy, do sběrnýho tábora, a já jsem ji tam šla navštívit. Ti, co je hlídali, mi říkali: ,Co tady děláš? Vždyť jsi Češka, tady nemáš co dělat.‘ Já jsem říkala: ,Já ji jdu navštívit, má miminko.‘ Tak jsem ji šla navštívit a ona mi říkala, že na poště, kde bydleli, visí obraz a za ním že má schovaný peníze. Tak jestli bych mohla ten obraz rozebrat a ty peníze jí přinést.“