Vilém Lederer

„Když přišla sovětská okupace, můžu vám říct, že jsem málem brečel. Ale můj táta mi pomohl skousnout jak Pražské jaro, tak i dobu potom. Velice racionálně, rozumně a zkušeně. Já chodil domů nadšený ze shromáždění, Goldstücker byl pro mě šik, vždycky jsem přišel celý rozjetý. Ale táta mě posadil zpátky na zadek, aniž by to shodil. Říkal mi, abych zůstal oběma nohama na zemi, neblbnul, přemýšlel a rozhlížel se. Říkal mi: ‚Poslouchej rádio, nemusíš poslouchat hned Volá Londýn, ale hlavně vstřebávej informace, než abys něco nejapně kecal.‘“ (Pozn. ed.: Prof. Eduard Goldstücker, germanista a překladatel židovského původu, byl v 60. letech výrazným kritikem invaze sovětských vojsk v roce 1968.)

„Naši se mnou bydleli v Plzni v Koperníkově ulici, bylo tam jen to nejnutnější vybavení, bylo to v druhé půlce května 1945. Šli jsme s tátou a mámou po Plzni a zastavil u nás džíp, ze kterého vyskočil tátův kamarád, Plzeňák, který se vrátil s anglickou armádou spolu s generálem Pattonem. Jmenoval se Bedřich Poláček a po válce se dokonce oženil s tátovou vzdálenou sestřenicí, která přežila válku v Osvětimi. A najednou: ‚Edo, jak se máš, Fritzku, jak se máš...‘ Táta mu říkal, že by ho někam pozval, kdyby měl kam, a tentýž večer před barákem zastavil náklaďák a od té doby jsme neměli ani hlad, ani zimu. A táta, byl to silný kuřák, snad ještě v šedesátých letech kouřil americké cigarety.“