„Švédové nás absolutně nechtěli nechat ve Švédsku. Byly to malé skupiny, tak my jsme pokračovali nahoru do Švédska vlakem, tam je pohraniční město Haparanda, mezi Švédskem a Finskem. Ve Finsku uznali, že už nemůžu dál, tak se mě ujaly židovský organizace. Dostal jsem se do jedný rodiny, ti se o mě starali. Když mi bylo líp, tak jsem se dostal do další rodiny. Tam byla velká shoda okolností, že náhodou jsem mluvil s jedním, a ten řekl: ‚Ale vždyť my známe Místek, vždyť tam bydlela moje sestřenice.‘ Tak jsme se dohodli, že vlastně s těma jsme byli zadobře. V celým mým životě byla opravdu velká shoda okolností.“
„To zatopení v tom Dunkerque taky nebylo příjemný. Protože když jsme potom přišli do Dunkerque, tak jsme se tam umístili. Trochu se vykopal nějakej příkop, tank se trošku postavil, aby byl šikmo nahoru, aby měl větší dostřel. A teď jsme se ubytovali, vedle byly opuštěný farmy. A najednou se všude objevila spodní voda. Tak jsme si pozvali hasiče z vedlejších obcí, aby nám to vyčerpali, a za chvíli tam byla voda znovu.“
„Trošku nám dali taky peněz, abysme napsali, pokud to šlo, protože Turecko bylo neutrální, třeba ještě domů. Já jsem chtěl psát taky do Dánska, aby věděli, kam jsem se dostal a tak dále. A po válce se zjistilo, že ti lidi, co jsme jim dali ty dopisy a peníze na známky, tak ti si ty peníze nechali a tyto zprávy nikdy neodešly. To vyšlo najevo až po válce.“
„Já jsem se dostal k 200. protileteckému pluku. Já jsem se dostal k protiletadlovému dělu Bofors. Ten Bofors se nabíjel svrchu, to byly čtyři náboje v takovém klipsu. Ten z tý bedny, kde byly náboje, to podával tomu nabíječi, který stál nahoře na plošině toho Boforsu a házel to svrchu dovnitř. Vypadalo to tak... Znáte ty zásobníky svrchu? U kulometu nebo u pušek jsou zásobníky zespodu. No a tato šlo svrchu a ten měl co dělat, protože ten Bofors měl možnost vystřelit osmdesát ran za minutu.“
„No tak jsem se dostal do toho Dánska na farmu, to bylo v třicátém devátém roce. Tam se velmi o nás starali. My si dodnes s těmi potomky píšeme a oni tady byli, když byli mladší, na návštěvu. Musíme si uvědomit, že nám je všem přes osmdesát a tamti, kteří mě přijali, ti už jsou taky bohužel mrtví. Ještě dlouho jsme si psali.“
„Tam (u Tobruku – pozn. ed.) žádný ubytování neexistovalo. My jsme byli v různých bunkrech, co jsme si dělali. Jsme si trochu vykopali, naložily se na to ňáký traverzy nebo co se našlo, nebo dřevo, dřeva tam ale moc nebylo. Přes to se dala plachta, na to se nahodila hlína. My jsme byli v takových krytech jenom. Ňáký ubytování, to neexistovalo. A pak se muselo dát pozor, protože když byl déšť a ty auta stála v tom vádí, taky se tam někdo utopil, protože najednou se ta voda hrnula, ta se nevsakovala, neměla čas, najednou se tím zaschlým vádím hrnula do moře.“
Pan Gerhard Singer se narodil 9. června 1923 v Místku (dnešní Frýdek-Místek). Pochází ze židovské rodiny, své blízké ztratil za holokaustu. V roce 1939 mu rodiče zařídili odjezd do Dánska, odkud roku 1940 pokračoval v útěku před nacisty přes Skandinávii a SSSR do Palestiny. Na Blízkém východě prodělal vojenský výcvik, byl odeslán do severní Afriky, bojoval u Tobruku. Roku 1942 odjel na lodi Mauretania do Velké Británie, přeškolil se na tankistu a účastnil se bojů u Dunkerque. Po válce se vrátil do Československa, vystudoval právnickou fakultu, v oboru však pracoval jen krátce. Jako západní voják musel volit dělnické povolání, vyučil se tedy elektrikářem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
