Jaromír Šída

* 1925

  • „Ty poplachy byly většinou před polednem nebo kolem poledne a stávalo se, že otec doma nebyl. Byli jsme tam jenom já, matka a sestra. Odhoukaly sirény, v předsíni jsme měli připravený kufr s náhradním oblečením. A to bylo mojí povinností. Vzal jsem kufr, sestru za ruku, protože sestra byla ještě malá. Šli jsme do krytu, tam jsem sestru posadil na lavici, aby hlídala kufr, a běžel jsem nahoru do bytu pomoct matce s dalším. Kolikrát se stalo, že když bylo poledne, matka měla rozvařený oběd, že třeba popadla hrnec s polévkou a s tou polévkou jsme šli dolu do krytu a obědvali jsme potom v krytu.“

  • „Ve 44. roce to naše ilegální hnutí bylo prozrazené a několik mých spolužáků a známých z jiných tříd bylo uvězněno. Přišlo pro ně gestapo. Nejdřív je věznili na Pankráci, později se dostali až do Drážďan. Z naší třídy Jaroslav Sládek, ten byl taky zavřený a ten mi vlastně zachránil život. To jsem se dozvěděl teprve po letech, když ho gestapo vyslýchalo, tak se ptali, jestli nezná nějakého Šídu, a on prý řekl, že žádného Šídu nezná. Tak ten mi vlastně zachránil život, jinak by si pro mě gestapo přišlo.“

  • „A tehdy po tom atentátu se proslýchalo, že každý desátý Čech bude popraven a že se to bude brát podle toho, komu číslo občanské legitimace končí na nulu. No, nakonec to nebyla pravda, to byla jen taková povídačka. No, ale hrozný časy to byly, když v novinách každý den byl sloupec označených s těmi, kteří byli popraveni. No, bylo to hrozný.“

  • „A když ty zajatci přešli, tak jsme zjistili, že zase ve směru od Palmovky několik partyzánů vedou nějakýho ferbvébla jako od SS, bez čepice, zakrvavenýho a že měl ruce nad hlavou. A ženou ho před sebou a lidi se okolo z chodníku ptali: ‚Kam ho vedete?‘ ‚No, vedeme ho někam, kde ho můžeme odstřelit.‘ Tak jsme sledovali, kam ho vedou, a nakonec našli místo za libeňským kostelem. To jsme se potom dozvěděli, že to byl jeden z těch Němců, který na Ohradě na Žižkově, že tam prováděli masakr na českém obyvatelstvu. A tak ho dovedli tam za ten kostel, tam mu uložili, aby se zul. Tak se zul, dali mu do ruky krumpáč. Musel si vykopat hrob, a když si ten hrob vykopal, tak do něj z několika samopalů vystřelili a on padnul. Hodili ho do jámy, a jestli ho někdo nevykopal, tak tam chudák leží dodnes.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hroznová ul., Praha , 10.02.2016

    (audio)
    délka: 02:13:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověče, vždyť ten chleba je prostřelenej

Jaromír Šída, 1943
Jaromír Šída, 1943
zdroj: Archív Jaromíra Šídy

Jaromír Šída se narodil 12. ledna 1925, jeho matka byla Marie Šídová, rozená Hnátková, a otec Josef Šída byl původně vyučený jako prodavač, ale asi od roku 1915 pracoval až do důchodu na dráze. Pan Šída má sestru Milenu. V roce 1936 nastoupil na reálné gymnázium v Praze 8 v Libni a tam studoval do roku 1944, kdy složil takzvanou vojenskou neboli válečnou maturitu. V roce 1944, kdy měl dělat maturitní zkoušky, byl povolán do totálního nasazení k Luftschutzu. V předškolním věku se zúčastnil DTJ, což byly dělnické tělocvičné jednoty, a v letech 1941–1942 bylo na gymnáziu, kde studoval, založeno ilegální hnutí, jehož byl také součástí. Dne 24. května 1945 nastoupil v Měšicích u Prahy zácvik na službu výpravčího, kde pak zůstal a živil se povoláním na dráze. Má jednoho syna.