PhDr. Dagmar Procházková

* 1925

  • „A co se mi stalo, to snad ani nebylo možný, já jsem šla kolem soudu. Jak je Praha 2, ten soud. No a teď jsme museli čekat, že tam přijel ten auťák. Z toho auta vyšli vězni a měli řetěz. A já koukám, kdo to je, a on to byl tatínek. Tak to teda byla rána, to vám řeknu. Když jste viděla svýho otce, takhle. To byl hroznej zážitek. On na mě nemoh kouknout, oni museli takhle jít, měli ten řetěz, a já jsem si říkala, kdybys aspoň pohnul očima, já tady stojím vedle tebe... No byli tam na výslech z Ruzyně. A pak byl soud, 15. ledna. A směla tam bejt jenom rodina, u toho soudu, a dostal tři roky. Prosím vás, za co? To nikdo nevěděl, za co. Tatínek tam měl sokolský písničky a oni: ‚A co todle?‘ No a už to brali za něco doličnýho. Jedno k druhýmu, no vlastně, já nevím, co jim všecko dali. Ale tři roky to byly. No a šel do Valdic.“

  • „To jsou nejhorší vzpomínky mýho života. Bydlela jsem ve Střešovicích a byla jsem nasazena... no ve Kbelích! Tam, jak je letiště. Nejdřív byla Avie a až pak byla Ostmarkwerke. Maminka mě budila v půl čtvrtý. (A v kolik jste tam musela být?) No v šest ráno. To jsem musela, protože tam byly píchačky a werkšus... to nebyla žádná legrace. To vám šlo pořád o kárnej tábor. No a když konečně... v šest hodin jsem nastoupila v tý montovně, no a pracovalo se dvanáct, protože byla válka, i když bylo nařízení, že tyhle mladiství nesměj mít dvanáctky, tak byly. A nejen denní, já taky chodila z domova ve čtyři hodiny odpoledne, abych tam byla v šest večer... a ten oběd, co mi maminka ve dvanáct dala, abych si to ohřála, tak to jsem nemohla jíst, měla jsem žaludek na druhý straně. Tam byly strašný pachy. Protože ty přístroje se ještě lakovaly. To se ani nedá definovat, ten pach, to byl takovej agresivní pach. To by ale nebylo nejhorší. Nejhorší byla psychika. Najednou z těch školních lavic se dostat sem, do toho tvrdýho života, tvrdýho. Vadilo mi to vstávání, to osazenstvo, co tam bylo, a potom takový... zneuctění bych řekla. Jak s vámi jednali a potom – co jsem měla dělat najednou, proč jsem to měla dělat... No tak potom jsem to nervově odnášela. Ale bylo to psychosomatický, takže mě začal bolet žaludek... bylo to v noci a bylo mi tak strašně špatně, že jak jsem se tam štítila, tak jsem na tý betonový podlaze před těma záchodama ležela a bylo mi tam strašně zle. No a měla jsem nějaký zánět nervový u žlučníku a sníženej žaludek, protože tři roky nejed, že jo. No bylo toho hodně, takže nakonec jsem zůstala v Motole. A mně se tam strašně líbilo. Byla jsem tam v květnu a ono to všechno krásně vonělo. No to vám byla idyla, ležet v nemocnici, zvláště po tomhle tom... Tak na to ráda vzpomínám zase...“

  • „A najednou takovej šrumec strašnej. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány. No a to byl ten nálet 14. února. Teďkon my v pátým poschodí tady s tou. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo za nějakou dobu, ale nevědělo se, jestli to bude znova, byly to vždycky ty roje. No tak přiletěl jeden chlapec zezdola, pomoh mi dolů, no tam lidi plakali, ty okna, jak byly na tu pavlač, tak byly rozbitý a pořezaný lidi, ale horší byl ještě ten pohled, když jsem vyšla... Protože to, že byl nálet, to houkání, to nás nevyvedlo z míry, protože to bylo každou chvíli, a proto to bylo takový neštěstí, protože ty lidi nevěděli, že to bude padat, a vyletěli ven a koukali na to. Takže ulice mrtvých lidí, všude, v Podskalský, Faustův dům byl rozbitej úplně, a proti nám byla nemocnice, ta je tam pořád dneska. Takže to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. No hrůza hrůzoucí. Teď kanály, ono to všecko vylítlo, ono to teklo všude, židle... ono tam bylo hodně stromů. Židle byly na stromech a v Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný. (Ta tramvaj, kterou jste měla jet?) Tam byla akorát, jak je stanice. (A byla zničená?) No úplně, to bylo jak harmonika. Dvacítka. To byl Pánbůh se mnou. (A co si o tom myslíte, že Američani se spletli? Věřila jste tomu?) Já jsem si myslela, že to byla lajdárna. Anebo že už se chtěli zbavit bomb. (To jste si tehdy myslela? To se říkalo?) To jsem si tehdá myslela. Nic špatnýho jsem jim nevkládala, ale tu lajdárnu jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Lužiny, 05.02.2015

    (audio)
    délka: 04:04:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Abychom vůbec došli a neztratili přitom čest

Dagmar Procházková, roz. Weitzenbauerová v roce 1948
Dagmar Procházková, roz. Weitzenbauerová v roce 1948
zdroj: archiv D. Procházková

Dagmar Procházková, rozená Weitzenbauerová, se narodila 6. června 1925 v Praze do rodiny aktivních sokolů. Otec Václav, státní úředník, byl župním vedoucím žactva, maminka zůstávala v domácnosti a ve volném čase pracovala v Sokole s mladými děvčaty. Otec byl, jako mnoho sokolů, členem odbojové skupiny Jindra, což se mu ale podařilo až do konce války utajit i před rodinou. Gymnaziální studia přerušila válka, když pamětnice jako sedmnáctiletá musela v roce 1942 v rámci totálního nasazení odejít ze školy do montovny telegrafních přístrojů Ostmarkwerke v Praze-Kbelích. Tato strastiplná zkušenost skončila vážnými zdravotními problémy. Do konce války pak pracovala na Karlově náměstí ve velkoobchodě Emila Boháčka. Zde ji 14. února 1945 zastihly nálety na Prahu. Hned po válce odmaturovala a v roce 1946 začala studovat filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově. Studia dokončila v roce 1949 a téhož roku, 15. ledna, se vdala za Jaroslava Procházku. Doktorát už si ale udělat nemohla. Práci v oboru také nenašla, protože psychologie upadla u komunistů v nemilost. V roce 1958 zatkli jejího otce Václava se skupinou dalších jedenácti bývalých sokolů a byl odsouzen na tři roky nepodmíněně za podvracení lidově-demokratické republiky. Dagmar Procházková se zpátky ke svému oboru dostala až v roce 1967, kdy dostala příležitost jako podniková psycholožka v Národním podniku Ferona. Vychovala syna Ivana, který se stal právníkem. Po celý život se hlásí k Československé církvi. Žije v Praze.