Simona Hradílková

* 1969

  • „Od toho srpna 88, kdy byly záznamy, že jsem byla na té demonstraci a byla jsem aktivní, tak kdykoli se blížilo nějaké výročí, trávila jsem ho v celách předběžného zadržení. Já jsem se narodila 27. října, takže devatenácté i dvacáté narozeniny jsem strávila v cele předběžného zadržení, protože nás posbírali už den předtím. To nás vyváželi mimo Brno, protože cely v Brně byly obsazené, tak mě odvezli třeba do Jihlavy nebo do Znojma. Zvlášť v té Jihlavě to bylo dost nepříjemné, protože myslím, že státní svátek vycházel snad na pátek. Oni mě sbalili 27., ale mohli mě zadržovat jen 48 hodin, takže po 48 hodinách, což vycházelo na sobotu, mě odvezli na nádraží, jakože konec. Ale pak si spočítali, že kdyby přišlo na věc, tak se ještě někam můžu dostat, takže jsem vyšla jenom po schodech a sbalili mě hned podruhé, na druhých 48 hodin. Pak mě v neděli večer, o půlnoci nebo před půlnocí, vyhodili z cely předběžného zadržení a já jsem neměla ani peníze, ani jak se dostat zpátky do Brna. Mobily a nic takového nebylo, pak asi jsem ukecala nějakého autobusáka, bylo to nepříjemné, samozřejmě.“

  • „Těch aktivit byla spousta. Chodili jsme na soudy, to byla podstatná věc. Soudy našich přátel, kteří byli ve vazbách, tak jsme jezdili a snažili jsme se je podporovat. Pamatuji si, že velký šok pro nás tehdy, nebo alespoň pro mě, bylo, když zemřel Pavel Wonka. Člověk měl pocit, že ta doba se hodně mění, ale najednou smrt Pavla Wonky, to byl takový šok... Spíš že je to pořád ještě možné a že vyhráno zdaleka není. Pamatuji se, jak jsem přes celou republiku jela stopem na jeho pohřeb, jak to bylo těžké pro všechny.“

  • „Všechno to najednou šlo, takže já jsem byla zaměstnaná v Tisku jako uklízečka. To bylo takové, vím, že to zní směšně, ale já od šestnácti sedmnácti let jsem měla takový sen, že budu bydlet v bytě na pavlači a budu pracovat jako uklízečka. Že budu v pozici, že mi nebude absolutně co vzít. Že budu obrněná vůči všem těm nátlakům a tlakům. Vím, že lidi přicházeli o zaměstnání, přicházeli o možnost dobrého bydlení a podobné věci, takže já jsem z pohledu těch estébáků byla na takovém strašném dně, že už mě neměli na co nachytat, de facto, a hlavně měli pocit, že jsem tím jakoby strašně potrestaná. Že je to vlastně takový strašně bídný život, když jste na sociálním dně. Což já jsem viděla samozřejmě úplně jinak a byla jsem strašně spokojená.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.11.2016

    (audio)
    délka: 01:28:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobody má člověk tolik, kolik si jí vezme

Simona, cca 1988
Simona, cca 1988
zdroj: archiv pamětníka

Simona Hradílková se narodila 27. října 1969 v Hranicích na Moravě jako prostřední ze tří dětí. Vyrůstala v Lipníku nad Bečvou. Její otec Tomáš Hradílek v lednu 1977 podepsal prohlášení Charty 77 a kvůli tomu byla rodina pod dohledem StB. Pamětnice studovala na gymnáziu v Hranicích na Moravě a už jako studentka se zajímala o neoficiální kulturu, především o hudbu a literaturu. V osmnácti letech odešla do Brna, kde se zapojila do aktivit brněnského disentu - podílela se na tisku a šíření neoficiálních tiskovin, spoluorganizovala různé petiční a podpisové akce a navštěvovala demonstrace i soudní procesy. Podepsala Chartu 77 a patří mezi zakládající členy Společnosti přátel USA. V důsledku své protikomunistické činnosti byla od roku 1988 sledována StB, několikrát byla preventivně zatčena a držena v cele předběžného zadržení. Simona Hradílková je rozvedená, má čtyři děti a žije v Brně.