Jiří Gruz

* 1948

  • „Díky Jazzové sekci nás to udržovalo nepodvyživené, ale měli jsme pořád kontakt se zbytkem světa. I když naše ucho bylo pořád nalepené na Hlas Ameriky, na Svobodnou Evropu. Odtud jsme věděli, co se děje. Když zastřelili Johna Lennona, tak jsem se to dozvěděl jako jeden z prvních v práci na noční směně. Zpráva okamžitě běžela na Hlasu Ameriky. Zasáhlo mě to a říkal jsem si, že jeho smrtí něco pěkného skončilo. Jazzová sekce pro mě byla velikým přínosem. Osobně jsem se v Praze setkal s lidmi, jako je Česťa Huňát, Karel Srp, Jirka Exner. Diskutovali jsme o věcech, které pro mě byly do té doby tabu. Jazzová sekce mně umožnila i tu věc, že když jsem jel do jednoho z největších klubů Stodoly ve Varšavě v Polsku, tak na průkazku se mnou prošlo dalších osm lidí. Znali je a pustili nás zadarmo.“

  • „Potom nejvíc je dorazilo, jeden text, kterej napsal právě ten kamarád, ten Vašek Šíma, Mašinka pomalé záhuby a to bylo o tom režimu, ta mašinka pomalé záhuby. A oni říkají: ‚Co jste tím chtěl říct?‘ A on říká: ‚To je proti drogám, to je text proti drogám.‘ A oni na to: ‚No to ne. Koho jste tím mínil, koho jste tím mínil?‘ No bylo to jasný, že jo. ‚Tak a máte zákaz vystupování, odevzdejte blok.‘ Tak jsem jim vrátil blok a povídám vlezte nám na záda. No a kamarád napsal, odvolání k nějakýmu nejvyššímu soudu, jenomže ho potom neposlal. Tak jsme říkali, no nic, tak nejde to takhle, však nějak to půjde, nějak to půjde jinak, že. Tak jsme víceméně nějak přežívali nějakou dobu, že jsme nevěděli, co se bude dít no a zabavili jsme se tak, že jsme se věnovali šíření materiálů mezi lidi. “

  • „Teprve později, když už se tak přitvrzovalo, tak najednou nás začali vysílat na festivaly politické písně. A my jsme říkali, že mi se tam nehodíme, nevíme, co by jsme tam hráli. Jo a my jsme se tomu bránili jak čert kříži, abychom tam prostě nejeli. No a část těch muzikantů našich, obzvlášť náš jeden, co byl organizační vedoucí, tak ten říkal: ‚Bez kompromisů se nedá existovat v životě, život je postavený na kompromisech.‘ A my jsme se s ním hádali. Já mu říkám: ‚Kompromisy v tomto případě nejsu ochotný, ne to nebudu dělat.‘ “

  • „Myslím si, že od prvopočátku jsem tom nebral, jako nějakou, nějaký výstřelek jenom, nějaký zkrat, že opravdu k tomu je, k tomu je potřeba veliká, jako morální síla, vůbec tady to udělat, jo. To moc jedinců, v životě jako, kteří přední třeba byli, to nedokázali. On vlastně obětoval, aby tu, to svědomí národa probudil, tak obětoval vlastně svůj vlastní život, že. Myslím si, že hodně lidí by třeba to odsuzovalo, nebo odsuzuje to. Samozřejmě brát si život, nemá na to nikdo právo, že jo, brát si svůj vlastní život, pokud si ho aspoň z takovýho toho křesťanskýho hlediska sám ani nedal. No ale, prostě nesmí se zneužít tady toto k nějaké laciné propagandě čehokoliv, protože dneska už těžko někdo řekne, opravdu, co si on sám myslel, že o tom všem co dělá. Ale myslím si, že opravdu chtěl probudit svědomí toho národa, že už neviděl jinou, jinou možnost, jinou cestu.“

  • „Pak jsme se odstěhovali do Zábřehu a já jsem mermomocí chtěl po tatínkovi, aby mi koupil kytaru. A on pořád, nějak se o tom, nevyjadřoval, neměl pro to uši. Já jsem tam na místním, kousek od nás vzdáleným, autobusovým stanovišti, chodil poslouchat starší kamarády, kteří tam hráli. Byl tam jeden kytarista, velice dobře hrál, tak jsem poslouchal, že. A jednou jsem takhle sledoval a najednou vidím, otec jede na takovým tom Pionýru, motorce a trčí mu z ruksaku krk od kytary. No tak mě bylo jasný, že asi to veze mě, tak jsem utíkal domů a už jsem měl první takovou obyčejnou Španělku, že. No a ta to jsem se teda naučil nějakou, já už nevím přesně, co to bylo. Od Chucka Berryho, nebo někoho takovýho.“

  • „Pamatuju si i svoje první nějaké okamžiky, kdy jsem se setkal i s hudebním nástrojem s kytarou, kterou tam donesl jeden z kamarádů mého staršího bratra. Stačilo, když jsem na to brnkl prstama a hrozně mě to okouzlilo. Takže už tam cosi bylo, nějaký náznaky, že vlastně se můj život bude odvíjet trošku jinak, než u ostatních lidí a že vlastně ho bude zcela dotvářet hudba, které jsem potom později naprosto propadl.“

  • „Mašinfíra dovezl ze západního Německa hudební časopisy a gramofonové desky a my jsme měli to nejcennější, co jsme potřebovali. V časopisech jsme se dívali na vybavení kapel, což byl nedostižný vzor. My jsme začali hrát na staré rádia. Na gramofonový vstup na starém rádiu jsme se napojili s kytarou a to bylo běžné kombo pro muzikanty. Nic tady nebylo. Později se objevily vyřazený zesilovače z ústředen z fabrik. Spravili jsme je a na tom jsme zpívali. Reprobedny jsme si vyráběli sami. Za svůj život jsem si vyrobil desítky reprobeden, které jsem pořád vylepšoval a vylepšoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zábřeh, 21.12.2015

    (audio)
    délka: 03:03:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 31.10.2019

    (audio)
    délka: 02:41:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejsilnější médium na světě je muzika

Jiří Gruz asi v roce 1976
Jiří Gruz asi v roce 1976
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Gruz se narodil 9. září 1948 v Praze. Většinu života ale prožil ve městě Zábřeh. Jiří Gruz je tělem i duší muzikant. Celý život se věnoval hudbě a kultuře. Hrál v několika kapelách a organizoval kulturní akce. Jak sám říká, hudba je jeden z nejsilnějších prostředků ovlivňujících lidstvo a je spojena se svobodným projevem. Právě toho se Jiří Gruz nevzdal ani v době komunistické totality. Stal se členem režimem pronásledované Jazzové sekce a svou tvorbou se snažil vyjadřovat své pocity. Těsně před pádem komunismu proto jejich kapela Proměny nesměla účinkovat a plné svobody v tvorbě se pamětník dočkal až po roce 1989. Následně v Zábřehu s přáteli založil Nezávislou kulturní iniciativu propagující myšlenky svobody a volnosti a ve městě otevřel první hudební klub.