Ing. Jiří Marel

„To bylo stanný právo – čili nesměl nikdo vycházet. Ale oni věděli i ty Rusáci, že jdeme od vlaku, a naše policie, ta tam byla. Tak nás doprovázeli – ta policie naše – a skončili jsme na Vinohradech u Flory. Tam je hotel a tam jsme prožili až do rána do pěti hodin – dál nás nepustili dřív, že se tam bojuje u rozhlasu. Tak jsme tam byli v recepci. Tam sedělo sto lidí různě po schodech a v tý recepci různě, kde se dalo. A pak jsme pochodovali ráno kolem rozhlasu. Tak jsem tam viděl rozstřílenej autobus, pomačkaný auta od tanků, tank vyhořelej, díra v baráku, jak tam do něj střelili asi. A Muzeum, potom jsme šli po Václaváku a Muzeum bylo celý postřílený, a šli jsme po Václaváku, my jsme bydleli na Bělohorský, takže jsem musel jít přes most na Klárov a nahoru Nerudovkou a přišel jsem ráno (mohlo bejt... takovejch deset dvanáct kilometrů jsem ušel z těch Malešic) a hned jsem šel stát frontu na chleba. Protože tam stál tchán, tak jsem ho šel vystřídat.“

„Manželka potom se z Prahy přestěhovala s oběma dětma do bytu, kterej jsme tam dostali. A tam mě zastihla v roce 1968 ta okupace. Pak oni tak rok čekali, jak se k tomu kdo postaví, a pak už se, jak říkají za normalizace, rozhodli, že udělají s každým pohovory. A museli jsme i písemně asi na čtyři strany odpovídat na různý otázky, jak se k čemu stavíme. No a když byly ty pohovory, tak já jsem prostě řekl, že nesouhlasím se vstupem vojsk, a ještě jsem tam dodal, že nás Rusové vždycky vydírali, že jsme jim museli dodávat uranovou rudu a ocel na tanky. A oni mě vyloučili ze strany a pak i z armády. Z armády nás odcházela asi jedna čtvrtina vojáků z povolání, hodně nás bylo.“