„Především si pamatuji, že přestože tam stálo odhadem pětatřicet až čtyřicet lidí, tak tam bylo naprosté ticho. Atmosféra byla zlověstná. Lidi koukali na bouračku toho auta, ale stál tam vysoký, on byl přeci postava, německý důstojník bez čepice, bez čepice! Nikdo neviděl Němce bez čepice. Ale přirozeně to už mu (řidič náklaďáčku) přinášel tu čepici. Lidi nemluvili, jen se dívali. Zajímavá atmosféra byla v tom, že to byl vlastně malér. Nikdo nevěděl, jestli se střílelo, čím je zraněný, jak moc je zraněný. To v ten moment nikdo nevěděl. Jenom se všichni bez hlesu dívali na Heydricha a byli ticho! Absolutně nikdo neřekl půl slova, to se pamatuji. Úplné ticho! A to ani lidi ještě nevěděli, že je to Heydrich. Byl to jednou německý důstojník, něco se mu stalo a my tady stojíme u toho. A jakmile se ozvaly sirény, tak každý raději utekl. Ale mezi sebou ty lidi... nebo řeknu, aby někdo popošel, když viděl, že je zraněný, a chtěl se tomu Němci zavděčit, že mu pomůže?! Takoví lidi byli! Ne! Jediný, kdo se o něj... řidič toho náklaďáčku mu nesl čepici. Ale lidi, kteří vystoupili z tramvaje, nebo chodci jako já, kteří byli okolo... nikdo ani nehlesl, nic! Atmosféra hrůzy a strachu panovala nad tím místem.“
„Odvedli mne na ubikaci. Na mé posteli ležely staré letní hadry. Neřeknu roztrhaný, ale takový... no letní. A tohle bylo 14. dubna (1950). Pánečku, svléknout, do těch hadrů a dva maníci, nikoliv zdejší, mne bafli – z Pohořelce oni vždycky posílali nějaké stráže. A prostě krásně převléknout! Baf! Žádné auto! Do tramvaje! Vystoupit! Do Hradčan! Prd! Do přízemí! Tam to píši dobře (ve své knize). To je opravdu vlhká kamenná zeď. Svléknout do naha, bos, stát a už jsem tam byl! Pánečku, 14. dubna, venku chodily holky, za chvíli nato začaly kvést kaštany. A já jsem v báni! A dobře vám říkám, že vím, jak dlouho jsem stál, protože každou hodinu zvoní Loreta. To je o nervy! Tisíckrát pozdravujeme tebe... no nazdar! A potom přišel (pozn. aut.: velitel věznice Zoula) a šoupli mne na celu smrti. A už jsem tam byl! A za dva měsíce do kamenolomu, a už jsem jel! Pánečku, pro co vlastně?! Taková kravina!“
„A přešel jsem, pánové, ulici Nad Kaštany a jdu k Jízdárně. Po pravé straně mám Jízdárnu. Protože přes Hrad jsem to měl do Škodovky nejblíže, kudy jinudy. A tak jsem vešel do Hradu a tam žádná stráž, nikdo nikde! Cvakal jsem těmi svými botami, došel jsem před chrám sv. Víta, jestli tam někdo nebude... v tom prostranství... ne! Vrátil jsem se vlastně... vždyť si uvědomte, že je to nade mnou patrová budova. A když tam vejdete, tak tam jsou přeci klenby. A z těch prostorných síní vedou obílené schody nahoru do patra. Tak říkám: ,Haló, haló!‘ Čekal jsem, že se... ne! Tam nebylo živáčka! Tak jsem prošel třetí nádvoří, druhé, všude nakukuji do těch chodeb. A já jsem, pánové, na Hradě sám! V den vítězství nikdo nechránil symbol naší státnosti, ne! Jedině zase škodovácký hlídač. Já byl samozřejmě beze zbraně. Chtěl jsem, pravda, přijít s puškou, ale to mi nedali, nedovolili mi to. A došel jsem až k Matyášově bráně a nikdo nikde. A to již začalo šero houstnout. Na tři čtyři kroky od brány směrem k Hradčanskému náměstí seděl chlap v trenčkotu (pozn. aut.: svrchní plášť), na patách, a neskácel se nikam. Byl mrtvý. Mrtvý byl určitě, protože jsem na něj volal, a kdepak. Na mne nikdo nevystřelil, protože už byla větší tma.“
Liboš Buben se narodil 9. května 1926 v Rychnově nad Kněžnou. V říjnu 1941 se s matkou přestěhoval do pražských Kobylis. Jako šestnáctiletý se stal přímým svědkem dění na místě atentátu na Reinharda Heydricha krátce po jeho uskutečnění. Na podzim 1944 nastoupil na Generální ředitelství Škodových závodů v Praze jako mechanik psacích a počítacích strojů. Dne 14. února 1945 sledoval ze střechy podniku americké bombardování Prahy. Následující den byl poslán do Brna kopat zákopy. Po dvou měsících onemocněl kurdějemi a málem nepřežil. Dne 5. května 1945 byl na Václavském náměstí, když i tam plně propuklo Pražské povstání. Útočiště našel u svého zaměstnavatele. Nafasoval pušku a do 9. května 1945 hlídkoval na jeho střeše (dnešní Magistrát hl. města Prahy a Palác Adria). Na podzim 1948 nastoupil základní vojenskou službu do Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Půl roku před jejím koncem byl obviněn z údajného hanobení armády a důstojnického sboru a bez možnosti obhajoby okamžitě uvězněn do Vojenského vězení na Hradčanech. Dostal sedm měsíců v pracovním táboře. Trest si odsloužil v kamenolomu v Dobřichovicích a při opravě tvrze v Kuřivodech. Po jeho skončení musel nasluhovat sedm měsíců u PTP. Domů se vrátil na jaře 1951. Začal pracovat jako opravář kotlářského nářadí v podniku Sdružených řemesel. Ve stejném podniku pak dělal výtaháře. Na konci padesátých let pracoval jako opravář vysokozdvižných vozíků a poté opět jako výtahář. V roce 1986 odešel do penze. Od té doby žil na chalupě v Polevsku u Nového Boru. Zemřel 1. března 2017.
Přibližná poloha českého náklaďáčku, o který se opíral Heydrich po atentátu. Černá tečka nahoře na Kirchmayerově třídě ukazuje místo, kde zhruba stála ordinace Dr. Krauseho. Červené šipky - směr úniku Jana Kubiše a Josefa Gabčika
Přibližná poloha českého náklaďáčku, o který se opíral Heydrich po atentátu. Černá tečka nahoře na Kirchmayerově třídě ukazuje místo, kde zhruba stála ordinace Dr. Krauseho. Červené šipky - směr úniku Jana Kubiše a Josefa Gabčika
Přibližná poloha českého náklaďáčku a o jeho nízkou korbu opírajícího se Heydricha krátce po atentátu podle vzpomínek Liboše Bubna (Heydrich se držel pravou rukou za záda a koukal dolů do ulice V Holešovičkách)
Přibližná poloha českého náklaďáčku a o jeho nízkou korbu opírajícího se Heydricha krátce po atentátu podle vzpomínek Liboše Bubna (Heydrich se držel pravou rukou za záda a koukal dolů do ulice V Holešovičkách)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
