Doc. Ing. Jiří Všetečka

(Po vydání knihy Komenský: Labyrint světa a ráj srdce v SRN v roce 1972) „mi před Vánoci poslali dva výtisky. Jeden byl pro mě a jeden pro profesora Patočku. Měli poslat ještě další výtisky, ale ty jsem nedostal. Proto jsem jim psal, že nic nepřišlo, aby poslali další. Že se někde ztratily. No tak mi poslali další. Opět se ztratily. A místo toho mě pozvali do ,kachlíkárny‘ na Letnou (pozn. úřadovna StB), kde je měli. A začalo velké vyslýchání. Chtěli mi dokázat, že to byla protistátní literatura. A já jim to vyvracel. Kniha je psána staročeštinou a staroněmčinou. Korekturu dělali profesor Patočka a profesor Schaller, jako odborníci na Komenského a filologii. To je nezajímalo, protože si to vysvětlovali po svém. Třeba na fotografii, kde je jako vyjádřeno v textu, že je krásné někam jít a nedojít. Tak k tomuto nádhernému textu jsem dal fotku zasněžené Letenské pláně. Tam jsem si sám udělal stopy a dopředu, aby se tam nedalo jít, tak tam byl ostnatý drát. Jejich interpretace byla: ,To je naše hranice a emigranti utíkají přes hranice.‘ Takto jsme procházeli knihu, ale někde jim to nebylo možné vysvětlit. ,Jeden dělá to a jiný jiné. Ale všickni, věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající.‘ U tohoto textu je fotka dvou mužů v průvodu k 1. máji, kteří hrají šachy a zároveň nesou prapory. Byla to hrozná situace. Šlo to ještě do dalších krajností: ,Tady je válka a to jsou sovětští vojáci, to mluvíte o našich přátelích?‘ A já říkám: ,To jsou vojáci s výrazem. A jak víte, že jsou to ruští vojáci? Já to nepoznám.‘ ,To se pozná přece, to se pozná podle helmy.‘ ,Anebo tady, a to budeme psát do protokolu, že to jsou hořící Vinohrady.‘ A já jsem to vysvětloval: ,Ano, hořící Vinohrady. Výřez je udělán tak, aby nebylo možné identifikovat ani dobu, ani místo vzniku. A je to o tom, že ve válce je to hrozný, že tam mnoho lidí zahyne. Vám se to líbí, soudruzi?‘ Výslech trval osm hodin a jemně mi naznačovali, že tam můžou dát papír, který měl červený pruh, a to znamenalo vazbu. Naštěstí mě do vazby nedali. Ale některý věci jsem jim neukecal. Nakonec se kniha v zahraničí prodávala. Mně zakázali si s profesorem Schallerem vůbec dopisovat. Stačil jsem mu jen napsat, že jsem na fakultě a že si s ním už nesmím dopisovat. A on odepsal, že má také potíže, že má hlídanou korespondenci.“

„Léto 1968 jsme s rodinou trávili na Slovensku. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a řekl jsem si, že se musím vrátit do Prahy. Přijel jsem včas, ještě před 21. srpnem. Protože jsem bydlel na Červeném vrchu, tak jsem měl výhled na přijíždějící sovětské vojáky z první ruky. A jako mladý blázen jsem šel na Hrad mezi ně. Fotografoval jsem velkým foťákem, praktisixem s velkým teleobjektivem, a Rusům to samozřejmě vadilo. Narvali mi hlavně samopalů do břicha a: ,Davaj pljonku!‘ Když máte odjištěné samopaly na břichu, není to vůbec jednoduché. Tak jsem jim film dal. Potom jsem šel k ústřednímu výboru. Tam jsem pořídil pár fotek a následně jsem vyrazil na Vinohrady. Tam se mi podařilo nafotit snímky, které byly poměrně hojně publikovány. Snad nejznámější a podle mě nejlepší je ten, kde jsou hořící Vinohrady, sovětský tank, za ním bouchají muniční vozy a před tím tankem běží kluk, který má v rukou rádio. Je to symbolické, že jsme měli jenom holé ruce a rádio. Po vysoké škole, když jsem byl na vojně, tak jsem sloužil jako tankista. Tak když se rozbíjely nádrže a zapalovaly a tanky mohly bouchnout, tak to nebylo vůbec nic příjemného. Tím ty mladé Rusy neomlouvám, neměli střílet, ale bylo to na ně velké napětí. Podle mého názoru vůbec nevěděli, kde jsou, proč tu jsou. Proto se děly strašný věci a velitelé to nezvládli. Rusové stříleli i na Muzeum, protože si jej pletli s rozhlasem. Tam jsem taky byl a mám odtud ještě malou nábojnici. Když jsem fotil, lidi mě strhli na zem, abych to nekoupil. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Myslím si, že první tři hodiny na Vinohradech byly velice emotivní. To byla skutečná okupace, opravdu ošklivá, když se bojovalo o rozhlas.“