Olga Tichá

„Původně jsme měli být vystěhovaní do lesů na Kokořínsko, na samotu do hájenky. Maminka se tam byla podívat, protože dostala avízo, kam nás chtějí vystěhovat. To se dělalo tak, že přijel náklaďák nebo valník a naložili do něj těm lidem, co rychle stihli spakovat a co se zrovna vešlo. Pak je někam vezli, ale ti lidé vůbec nevěděli, kam je vezou. Takhle se stěhovali nepohodlní lidé, kterým se říkalo ‚nepřátelé lidu‘. Maminka tedy zjistila, že nás chtějí vystěhovat na tu hájenku, a zjistila, že to bylo dva kilometry do kopce do nejbližší vesnice, kde byla pitná voda a elektřina. U hájenky byla sice studna, ale za války tam naházeli Němce a voda nebyla použitelná a nebyla tam elektřina. Nebylo tam nic, byla to jen stará opuštěná hájenka. Do školy bychom to měli dva kilometry na autobus. Babička byla stará, táta musel chodit do práce. Maminka se toho hodně bála.“

„Ve fabrice se dělávaly mikulášské nadílky. Děti zaměstnanců a děti z ulice se tam sešly, říkaly básničky a zpívaly písničky a pak dostaly nadílku – sáčky s ovocem a cukrovím. Tohle pokračovalo i po znárodnění, a tak jsem tam taky přišla a zpívala jsem lidovou písničku Okolo Suče voděnka teče. A oni mě vyhodili! A ještě s nepříjemným doprovodem: Vedoucí výroby, velký komunista, prohlásil, že s námi měli zatočit jako v Rusku. Že nás měli postavit ke zdi a postřílet. Byly mi asi čtyři roky. Seděla jsem tam na schodech a brečela a bála jsem se domů, protože jsem měla pořád pocit, že za všechno můžu. Že když to doma řeknu, že budu bita, protože jsem to zavinila, že nás chtějí postavit ke zdi. Snad že jsem zpívala tu písničku, nebo jsem nevěděla. Nijak jsem si to nevysvětlovala, protože jsem měla pocit, že za všechno můžu. Tento pocit mě provázel celé dětství – že jsem vinna za to, čím rodina prochází.“