Ján Novenko

„(Když vy jste ve Fiľakovu nastoupil na frontu, tak jste dostal mundúr, ale byla vlastně zima. Jak jste chodili oblečení? Měli jste i zimní oblečení? Jak jste přespávali? Jak jste přečkávali rozmary počasí?) Jé, to byly všelijaké věci, ale museli jsme vydržet všecko. Kde se dalo, v domech, protože to nejsme sami. To dělali Němci, to dělali Maďaři, no prostě všeci vojáci. Dokonce kolikrát ti vyhnali lidi z postele a lehli si na jejich místa. No a protože byli aj všelijací lidi, kteří utíkali před frontou a tak dál, tak bylo kdeco zavšivené, tak naši se aj báli do postele lézt, tak radši kolikrát... a co se týká přikrývek, tak zaprvé zimní pláště, že, a kde se dalo, tak se topilo. Můj staršina, se kterým jsem na tom obrázku, ten se o mě musel starat. Jinak jako ze zbraní jsem měl revolver bubínkový, takový jsem měl, potom jsem měl automat a pak jsem dostal pušku, která byla poměrně lehká, dalekonosná a měla i dalekohled. A podle toho, kam jsme šli, jsem se ptal, co jsem měl mít s sebou. A co se týká ten můj civil, to bylo všecko zabalené a my jsme měli přidělené dva nebo tři vozy s koňma a kočíma, kde byly tyto věci uložené. Ale měli jsme i náklaďák, ale to se převážely jiné věci. Tyhle ty věci byly jako stále k pohotovosti. A dokonce jsem byl poučen, když došel protiútok Němců, tak jsem byl poučen: ‚Ivane, kdyby náhodou se stalo, tady na tomto voze jsou různé doklady, je tam aj nádrž benzinu, tak to zapal a všecko, aby shořelo.‘ Jinak jak říkám, mě považovali za to, že jsem osmnáctiletý, a když se přišlo na to, že ne, tak říká: ‚Ne abys to prozradil!‘ Já už ani nevím, jak to bylo, jakým způsobem, jestli v dopise, co mně psal táta, že vzpomněl ‚v mladém tvém věku‘. Ten dopis jsem dostal ještě na Slovensku. Ty dopisy se všecky kontrolovaly. Šak já jsem psal domů taky a potom mně kamarád pomáhal psát, aby tam nebyly věci, o kterých se nesmí... kde jsme. To bylo nejen u nás, to bylo na každé frontě... psát... protože to byly tajné věci.“

„To už jsme byli ve Fiľakově a musel jsem chodit do fabriky fiľakovské, kde se vyrábělo vlastně pro vojáky, pro frontu kdeco. Ale mně se to... prostě jsem začal kazit, co se dalo. Sice opatrně, brácha mě poučoval, že pozor, to není jen tak. Jsme dělali miny a pro miny jsme vrtali ty díry, kam se dávaly potom ty patrony. A tam stačilo maličko shýbnout nožem, jenom to, a už to nebylo takové, jak by to mělo být. Funkční to bylo, ale ne tak, jak to mělo být. Čili už dostřel a další věci mohly být, už to nebylo ono. Ale pak někdo něco na mě žaloval, tak jsem se bál, tak mě upozornili kamarádi a tak. Mého kolegy táta měl v pronájmu kamenolom u Fiľakova, hodinka chůze. Ale bylo to v kopcích, zalesněné, kde se dalo aj schovávat, a hlavně bylo vidět široko daleko. A já jsem tam v tom kamenolomu dělal. To byly prudké, ne vysoké, ale prudké kopce. A učil jsem se vrtat ručně na ostřelování kamene. A protože jsem byl mladý a uměl jsem dobře utíkat, no tak jsem byl pověřen tím, že jsem to potom odpaloval. Ale tím pádem jsem se dostal k výbušninám, šňůrám a samozřejmě k těm zápalným... A to bylo fajn pro mě. Podařilo se mně, to bylo zapisované, podařily se asi tři kusy schovat pro partyzány. A potom jsem si tam našel, že tam byla budova, kam jsme se mohli schovat, když začalo pršet nebo tak, víte, tak tam bylo místo. To stačilo jen maličko schovat, vyhrabat trošinku písku.“