Irena Kršková roz. Buržaková

„A na náš dům, my jsme bydleli hned první dům vpravo na výpadovce směr Olomouc, na té křižovatce, jak bydlí ten Buržak, že? Tak na ten dům napsal: Zděs nět Germáni, jo? Zděs nět Germáni. A v tom, v té naší kuchyni byli napřed esesáci s těma radiostanicema a řídili ten, tu cestu těch uprchlíků na Olomouc. Ale co, ještě předtím, to jsem ještě byla doma, tam třeba v tom únoru šel ten pochod smrti. Tam šli ti ruští zajatci, na 7000 ruských zajatců. Jenom deku přes sebe, ve dřevákách nebo všelijaký bez ponožek v tom únorovém mrazu šli kolem našeho. A dokonce stařenka s maminkou z toho okýnka jim házely jablka na cestu a cigarety, jo? Protože to bylo jenom kousek ten domek u cesty. No to byla... to jste viděla jenom stíny a nejhorší byli ti, kteří už se vezli na voze. No a ti Němci, jakmile tam zůstal někdo ležet, tak ho hned střelili. Tady někde to musí být pochované kolem Potštátu. A takže jsme viděli ty hrůzy. Třeba u našeho na voze rodila žena, tak si přišli pro horkou vodu k nám. No konec války. A oni všichni utíkali před těma Rusákama.“

„U nás bylo tzv. české hnízdo, kde se ti, co se hlásili k Čechům, co se scházeli, těch nebylo moc. Těch, těch českých žen. Protože někde byl německý otec, tak jak u nás, no tak ti museli na vojnu, ale ty české matky se bály k nám hlásit, k Čechům. Dokonce jsme šly jednou přes město se stařenkou a já jsem řekla: ‚Stařenko, prosím vás, nemluvte česky.‘ A dodnes mě to mrzí, že jsem vlastně té stařence já něco zakazovala. Protože ve mně ta hrůza z té češtiny a to němectví, to bylo ve mně tak zakořeněné, že... Ale ve škole jsem nikdy neříkala nic, co bylo doma.“

„Teď, ten konec té války, jak jsme se dívali, jak ti Němci utíkají, a oni toho 8. května... My jsme spali spolu s těma živnostníkama, jsme spali v pivovarských sklepích. Pod tou hospodou byly pivovarské sklepy a nad nimi rostly vzrostlé kaštany. A teď ti Němci toho 8. května vyhodili v Lipníku ten ocelový most přes řeku Bečvu, to bylo v 5 hodin ráno toho 8. Května, a ten sklep se celý zatřásl, to byl takový silný výbuch, že jsme byli úplně zděšení. A tak teď byl ten konec té války, ten 8. květen. A můj byl, jak jsme sledovali ty utíkající Němce a příchozí Rusy s těma nákladníma autama, s těma tankama, jak to projíždělo tím Lipníkem. A ten 8. květen bylo na náměstí velikánské shromáždění, jako slavilo se osvobození Lipníka. A já jsem slyšela tu dechovku, jak hrají ty hymny. A jak jsem měla zrovna ty narozeniny, těch třináct let, to jsem si neuvědomovala, ten den. Tak se mi slzy hrnuly jak hrachy po tváři, že slyším tu moji milovanou dechovku, kterou jsem slýchala vlastně od dětství v těch hospodách.“

„No jo, jenomže já potřebuju učitele. Takže jsem bombardovala tatínka, že potřebuju učitele. No, tak mě zavedl k jednomu učiteli, ten mě za jednu hodinu naučil noty. Dneska se učí děti devět let a neumí nic, že? No nic. Tak ten mě učil jednu hodinu a šel na frontu. Zase jsem brečela, že potřebuju učitele, tak pak mě zavedl k jednomu harmonikáři a ten mě už naučil hrát s basama, takže o Vánocích už jsem hrála i basy a za tři týdny šel na vojnu. Zase jsem brečela. Pak mě učil učitel, ten mě učil trochu déle. A to už jsem hrála i skladby a etudy a šel na vojnu. A teď nastal hrozný nářek, protože v Potštátě už pomalu nebyl nikdo, všecko bylo ve válce, ale otec ještě byl stále doma. A tak nakonec šel za starým učitelem, který byl už v důchodě, a ten nechtěl o žádném žákovi vůbec ani slyšet. ‚Já už nebudu nikoho učit!‘ ‚Ale když ona mi doma pořád pláče, že potřebuje učitele.‘ ‚Tak ju přiveďte.‘ No, takže jsem chodila ke starému... on byl řídící učitel a sbormistr v kostele, hrál varhany a teď tam měl mě. A teď mě učil na tu harmoniku asi rok a půl nebo co. Nakonec to dopadlo tak, že když byl odsun Němců, tak on měl pro mě nachystaný balík not. Tam bylo napsané: Irene Burschak. My jsme se za Němců nesměli psát s háčkem – Buržaková, ale ‚sch‘, německy, že, ‚sch‘ – Burschak. No hned po válce jsem se zase jmenovala Buržaková.“