Ing., CSc Jan Malypetr

* 1934

  • „Udělal jsem 53 zkoušek a zbývala mně jedna jediná zkouška z ocelových mostů, abych dokončil to studium. Byl jsem zavolán před disciplinární komisi a ten okamžik, já nevím, já to trošku dramatizuju, ale ono to tak bylo. Já jsem byl celkem v pohodě, doma jsem se holil v koupelně a máma přišla a říkala: ‚Máš tady dopis – předvolání před nějakou disciplinární komisi. Je to zítra, druhý den.‘ A já jsem říkal: ‚To bude kvůli umístěnce,‘ víc jsem se o to nestaral a šel jsem tam. Teď vidím jednoho spolužáka, šel proti mně, ani mě nepozdravil a byl to člen strany, to já už jsem věděl. Říkal jsem mu: ‚Hele, jde o vyloučení, ne?‘ A on kejvnul. Teď jsem se postavil před disciplinární komisi, tam seděli čtyři profesoři, který jsem znal, děkan, který mě učili, no, a oni mě vyloučili z té školy. Já jsem se ještě zeptal, jestli to bylo všemi hlasy a oni řekli, že ano, všemi hlas. Takže všichni ti profesoři, který já jsem považoval za slušný lidi, tak hlasovali pro moje vyloučení. –„Co vám řekli za důvod?“– „Váš původ a rodinné prostředí a negativní postoj k ČSM nezaručují, že byste plnil požadavky kladené na absolventy vysokých škol.“

  • „To mám dost v paměti. V úterý tam přišel večer takovej poručíček ze slánské posádky a říkal, že se jde podívat na byt. ‚Na jaký?‘ ‚No, na tenhle. Já se sem budu ve čtvrtek stěhovat.‘ Jako do toho našeho domu. Tak otec vyděšený běžel na národní výbor a skutečně byl jaksi zpraven, že bychom měli být vystěhováni někam k Rumburku. Nicméně babička tam měla ještě jeden dům naproti statku a on s nimi usmlouval, že nás pustili do toho domu. A skutečně v ten čtvrtek tam přijelo vojsko s nákladními auty a vystěhovali nám skříně i se šaty, všechno bylo přestěhovaný do toho babiččina domu.“

  • „Otec byl zavřen v roce 1943 a myslím si, že ho zavřeli v lednu a byl souzen. Pohyboval se po různých věznicích, ale nakonec byl tedy německým soudem osvobozen a vrátil se po roce 23. prosince. Téhož roku se vrátil domů. A ti Němci... Tak to bylo s tím statkem trošku jinak, než se dělo za komunistické kolektivizace, protože oni tam dosadili německého správce, říkalo se tomu Zwangsverwaltung in Hut, Hut je klobouk, čili v nucená správa v Klobukách. A když se potom otec vrátil z toho vězení, tak nám ten statek zase ti Němci předali čili on se vrátil ve velmi zuboženém stavu, ale vlastně od toho roku 1944 ten statek fungoval zase normálně.“

  • „Tady mám obrázek s trombonem [pamětníkova fotografie v příloze]. Nejprve nám v Klobukách sebrali statek, tedy pole. V domě nás nechali bydlet, to podléhalo jinému režimu. V hlavě mám zafixované úterý, přišel večer takový poručíček z slánských kasáren, že se jde podívat na byt, tedy vlastně na vilu, kde má bydlet. Otec šel na výbor, kde mu nabízeli ubytování v Rumburku. Nakonec je přemluvil, že jsme se mohli nastěhovat do domu č. p. 6, který patřil babičce. Ve čtvrtek přijeli vojáci a odstěhovali nás za jeden den. Skříně stěhovali i se šatstvem. Jeden z vojáků byl hudebník, a když viděl na klavíru trombon, tak jsme k tomu stěhování ještě hráli. Takhle to tedy vypadalo. Vystěhováním ze statku to však nekončilo. V Klobukách jsme byli osoby nežádoucí a nakonec jsme se radši odstěhovali. Obec vyvíjela takový nenápadný tlak, pod oknem sedával jistý pán, který tam jako kouřil, ale poslouchal, co se u nás povídá, nebylo to příjemné. Otec nesměl pracovat v okrese Slaný, nejprve pracoval na Státním statku Velvary. Když vydal Smrkovský, v té době ředitel státních statků, nařízení, že bývalí agrárníci nesmějí pracovat ve státních statcích, našel si místo ve sběrných surovinách u nádraží ve Slaném. Co tam přesně dělal, nevíme, jestli tahal plechy nebo dělal v administrativě. V té době jsem chodil ve Slaném do gymnázia, a když jsem chodil na vlak, vídal jsem ho tam v modrém plášti. Připadalo mně to pro něj nedůstojné, ale on to tak nebral a nesl to docela dobře, alespoň navenek. Psychicky ho to nezlomilo. Matka o něm říkala, že je to člověk do nepohody.“

  • „První taková vzpomínka je na politický proces po válce. Bylo to ve čtyřicátém sedmém roce. Já sám jsem to nesl dost těžce. V té době jsem chodil čtvrt roku do gymnázia v Praze ve Velvarské ulici, protože ve Slaném byla nějaká epidemie [pozn. aut.: tyfová] a gymnázium bylo zavřené. Tak mě rodiče dali do Prahy. V Praze se proces vnímal velice citlivě. Když jsem přišel do školy, spolužáci o procesu mluvili. Potom byl děda osvobozený. A pak už si velice dobře pamatuji na jeho pohřeb, který byl v říjnu v roce 1947. Na říjen bylo veliké horko. V Klobukách na statku byl udělaný katafalk, u kterého stáli sokolové, čestná stráž. Náves i statek byly plny lidí. Byla to taková poslední vzpoura toho svobodného života proti tomu, co následovalo. Sice zemřel, jeho osoba fyzicky odešla, ale my to poselství neseme dál.“

  • „Otázka na dědečka pro mě, protože jsem nositel stejného jména, padla mockrát. Já jsem ho znal jako dítě. Zemřel v roce 47, když mně bylo třináct let, proto mám na něho jen dětské vzpomínky. Bydleli v Lisovicích, my jsme bydleli v Klobukách. Malypetrovi z Klobuk, včetně rodiny Stránských (rodina Stránských bydlela v Dejvicích v Praze), působili jako jedna kompaktní rodina. Dědeček s babičkou bydleli v Lisovicích a my jsme tam za nimi jezdili na kole. Bylo to šest kilometrů. V mých dětských vzpomínkách dědeček jako politik vůbec nevystupoval, ale z mého pohledu to byl člověk velice pořádný. Jeho dílenské nástroje-nářadí mám ještě dnes doma. Někdy Stránští bydleli v Lisovicích, někdy u nás v Klobukách a ty rodiny se touto cestou prolínaly. Prarodiče nás v Klobukách také často navštěvovali. K tomu se váže moje dětská vzpomínka na dědovu přesnost, kterou jsem údajně po něm zdědil. Jezdili kočárem, a když měli přijet v šest hodin na večeři, určitě v šest přijeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vlastivědné muzeum ve Slaném, 12.06.2015

    (audio)
    délka: 50:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
  • 2

    Praha, 09.11.2023

    (audio)
    délka: 01:43:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mysleli jsme si, že komunismus nemůže vydržet. Vydržel čtyřicet let

Jan Malypetr
Jan Malypetr
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Malypetr se narodil 9. listopadu 1934 v Praze. Byl vnukem významného prvorepublikového politika a posledního předmnichovského předsedy Národního shromáždění Jana Malypetra. Do roku 1954 žil v Klobukách u Slaného, kde jeho otec hospodařil na rodinném statku. Po roce 1948 stihl rodinu stejný osud jako řadu dalších selských rodin – vyvlastnění statku a nucené vystěhování. Po maturitě na slánském gymnáziu v roce 1952 studoval na Státní konzervatoři hudby v Praze hru na pozoun a Fakultu stavební ČVUT v Praze. Z vysoké školy byl z politických důvodů těsně před dokončením vyloučen a teprve po absolvování vojny a práci na stavbách v dělnických profesích mohl studia dokončit. V Praze působil jako pozounista v řadě prestižních tanečních orchestrů. Po získání vysokoškolského vzdělání se stal projektantem nejprve v cukrovarnickém průmyslu a později ve Státním ústavu dopravního projektování. Jeho specializací byly železniční mosty. V roce 1961 se oženil. S manželkou Evou měl dvě děti – syna a dceru. V roce 1998 se stal členem ODS. Za tuto stranu byl zvolen do zastupitelstva Prahy 10 a v roce 2004 za ni v Praze 10 kandidoval do Senátu. V roce 2023 žil v Praze.