Jindřiška Radová

* 1925

  • „Když nás zabrali Rusáci, tak jsme měli s Pravoslavem velkou výstavu v Mnichově. A tam jsme spali v jednom hotelu, a když jsme byli u snídaně, přišli číšníci a litovali nás. A my jsme nevěděli, o co jde. A pak nám bylo sděleno, že nás do rána zabrali Rusové. Takže my jsme byli v Německu. Šárka byla v Moskvě, na nějakém zájezdu s Umprumkou. No a tohle jsme se tam dozvěděli a pak jsme měli zahájení a teď jsme tam tak brečeli, že jsme měli úplně rudé oči při tom zahájení! Pořád jsme plakali. Co se bude dít? Pravoslav na černé listině, teď přijedeme na hranice a oni ho seberou? A co je s pražským bytem? No, byli jsme úplně zoufalí...“

  • „Potom to bylo pro nás dost tragické, protože otec byl v nějakém odboji a kolem začali lidi zatýkat. Nějaký Udržal se zastřelil, vinárník Bálek, toho sebrali a otec se zastřelil. Aby zachránil ostatní. Ale rodina vůbec nevěděla proč, všechno vyšlo najevo až po válce. My jsme vůbec netušili, proč se otec zastřelil. To se pamatuju, že jsem seděla večer v kuchyni, otec byl naproti mně a já jsem mu ukazovala, jaký bych chtěla šaty do tanečních. A do rána se to stalo. Takže jsem ho viděla já poslední.“

  • „[Garnitura oficiálních umělců minulého režimu] napůl odešla, napůl z toho vybruslila. A právě že znali poměry, tak se ujali kdečeho. Výtvarníci o všechno přišli. My jsme měli takový fond. Z každé práce, kterou jsme dělali, jsme museli odevzdávat do fondu. Z toho fondu, když jsme potřebovali, jsme si pak mohli půjčit, třeba na další práci. To bylo úžasný. A ten fond se celej nějak rozebral. A nikomu není jasný jak...!“

  • „Zalíbil se jim třeba na těch výstavách typ naší práce, přišli a jednali. Jak by si představovali výzdobu. Přišli s konkrétní představou o autorovi. A to už nám nebylo znemožňováno, pokud nešlo o veřejnou zakázku jako třeba metro. Tam to stále bylo zavřené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.04.2015

    (audio)
    délka: 02:47:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co dostupno, neláká nás, jen překonáváním rosteme

Jidřiška Radová, sympozium v Einhodu, Izrael, 1966
Jidřiška Radová, sympozium v Einhodu, Izrael, 1966
zdroj: soukromý archiv pamětnice

Jindřiška Radová se narodila 1. dubna 1925 v Libkově nedaleko Seče. Rodiče měli hospodářství, ale před válkou ho pronajali a přestěhovali se do Chrudimi, kde otec pracoval v pojišťovně Slavia. Aniž by to rodina tušila, byl otec Antonín Švadlenka zapojen do odboje. V roce 1940 začalo gestapo zatýkat jeho spolupracovníky a on se rozhodl ukončit svůj život, aby uchránil kolegy a rodinu. Jeho čin rodinu silně zasáhl a teprve po válce se dozvěděla pravý důvod. Pamětnice odešla v roce 1940 po měšťance studovat do Brna textilní tvorbu na Školu uměleckých řemesel. Po válce pokračovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Během studia se provdala za Pravoslava Radu a narodila se jí první dcera Šárka. Po absolutoriu v roce 1950 zahájili manželé společnou tvorbu keramiky inspirovanou zkušenostmi, jež Pravoslav Rada nabyl v Dánsku. V roce 1955 uspořádali první společnou výstavu. O tři roky později se s úspěchem zúčastnili světové výstavy EXPO v Bruselu. V školním roce 1968-69 Pravoslav Rada přednášel na univerzitě v Connecticutu v USA. Pod vlivem pobytu se po návratu rozhodl vystoupit z KSČ. Následky se dostavily až v letech normalizace. Pravoslav Rada se nemohl účastnit žádných větších soutěží a zakázek do veřejného prostoru. Pamětnice proto manžela kryla vlastním jménem. Po roce 1989 se oba výtvarníci museli přeorientovat na tržní poměry a navázali spolupráci s duchcovskou porcelánkou Royal Dux. Jejich tvorba je dodnes úspěšná a na výstavách se těší velké pozornosti.