Jiří Kornatovský

„Tím, jak jsem žil od dětství v tom rodném městě Plasy, kde je ten slavný... nebo dnes slavný, ale v té době zapomenutý a opuštěný klášter, tak přítomnost té budovy a celého prostředí byla natolik silná, že mě to už jako dítě velmi přitahovalo. Nehledě k tomu, že jsme tam dokonce měli asi dva nebo tři roky základní školu. Protože se stavěla nová škola, byli jsme umístěni přímo do kláštera a připadali jsme si někdy jako klášterní chovanci. A ta každodenní přítomnost a působení architektury Santiniho a Dientzenhofera, baroko jako takové mělo určité dimenze a do člověka to přicházelo jaksi mimoděk a myslím, že to bylo asi to nejpřirozenější a nejlepší, jak přijít k základům, které pak vytvářejí sebeprojekci člověka, kdybych o sobě měl takto mluvit...“

„Já na to odpovídám – podle toho, jak se fyzicky daří nebo jak to jde. Původně to byla jedna nebo dvě věci, které vznikly na základě grafiky, která šla nalevo a napravo, já jsem potom musel dělat oběma rukama. Ale měl jsem dlouhou zeď (v ateliéru) v Martinské, tak jsem ty kresby přidával, a ono to pořád šlo, tak jsem pořád přidával – a ono to zaplnilo jednu stěnu. Takže bylo to linearizování, přidávání jedné linie, která energeticky narůstá, i časově to roste, takže jsou tam ty tři složky: čas, prostor a řazení. Takže tímhle způsobem to vzniklo. Ale je to limitované energií, někdy i časem a možnostmi. Některé kresby vznikly během, minimum třeba, tří týdnů až měsíce, ale pak se třeba sbalí a nechá se deset let stranou a zase se pokračuje dál. To je výhoda téhle formy, neříkám stylu, že se takhle dá pokračovat. Takže u některých je datace rok 2006 a konec rok 2011. Může to být několik let, ale zároveň jeden měsíc stačí.“

„Já jsem měl štěstí, že jsem mohl krátce po (revoluci) uspořádat výstavu ve Špálově galerii a v Nové síni. A to byly natolik důležité momenty v mé práci... Ale bylo to spojeno i s tím, že jsem byl v nemocnici a zároveň jsem jel do Prahy a dělal jsem a tak dále, bylo to složitější... Ale byly to tak důležité momenty, že rozhodly o celém mém dalším postupu a usilování. Rozhodující momenty byly v tom, že jsem se soustředil, aby ty věci vznikly pro dvě galerie, které pro mě, ale v té době i obecně, byly natolik významné, že jsem tomu dal absorpčně v té chvíli všechno. Takže tam vznikly pro moji práci ty nejdůležitější věci. Tu galerii v té době spravovala myslím Marcela Pánková, nebo ne spravovala, dělala pro ni projekty ještě s jednou kolegyní... a měly projekt 1+1, jedna pozvala jednoho Němce a druhého Čecha. Já jsem byl ten druhý český umělec, takže jsem měl půlku Špálovky pro sebe a byl to tak nesmírně důležitý moment, že to rozhodlo o všem, co jsem pak v budoucnu dělal. Vzniklo tam pět nebo sedm kreseb, které ačkoliv nebyly tématické, ale byly natolik energetické, že vytvořily určité základní archetypální tvary, s kterými jsem v následujících letech ať už instinktivně, nevědomě nebo vědomě pracoval. Protože to nasazení a vklad v té době byly natolik silné, že mi to, jak říkám, vydrželo deset až patnáct let.“

„Jely ruské tanky a najednou: Pojďte kluci, tam najdeme nějaké zbraně! Protože jeden ten tank se zřítil ze stráně dolů a tam jsme u toho byli. Ale najednou v těch patnácti letech došlo k zážitku úplně jiného druhu, že situace není v tom, že přijela nějaká armáda, která tady bude škodit a bude nás okupovat. Ale najednou vidíte ten převrácený tank a mrtvé vojáky, kteří koukali, lámanou ruštinou se domlouvali a nevěděli, kde jsou – a teď tam leží mrtví. Tak to přemýšlení začne fungovat ještě jinak, že to má obecnější charakter, přemýšlení o válce... Nechci to říkat moc obecně nebo důležitě, ale došlo tam ke změně názoru na tu věc...“