Ing. Zdeněk Šolar

* 1924  †︎ 2018

  • „Postupně to bylo pětadvacet náletů, ve kterých jsme byli nasazeni. Průběh akce, nasazení těch hasičů, byl zpravidla ten: první vlna toho náletu byly zápalné pumy. Jednak ty tzv. tužky jsme tomu říkali a jednak ty lepidlové. Dva druhy bomb se používaly. Ty tužky se vypouštěly po celém balíku. Letadla bombardovala asi z desetikilometrové výšky, takže se ta schránka vypuštěná z letadla otevřením dna rozptýlila do několika desítek metrů a tam, kam to dopadlo, skutečně potom hořelo každých pár metrů jedno místo, protože ty elektronové zápalné bomby vlastně vytvořily hořící, jasně bíle svítící koláč, který se postupně propálil všemi podlažími domu...“

  • „To byla událost velice zajímavá. Protože krátce předtím popravili čeští parašutisté německého protektora Heydricha. Ty dny těsně před maturitou cestou do školy jsme poslouchali, jak městský rozhlas hlásí, kteří lidi a kolik jich bylo, kteří byli popraveni pro schvalování atentátu. Věděli jsme, že k maturitám přijde německý dozor, a ten měl jediný úkol: třetina třídy musí propadnout. Nás bylo ve třídě devětadvacet a deset jich skutečně propadlo. Takže pro mne byl veliký úspěch, že jsem se sedmi čtyřkami to maturitní vysvědčení dostal.“

  • „Právě tehdy, když jsme dobíhali k tomu krytu, tak se stalo, že před námi běžela paní, místní. Jedno dítě měla na ruce, v druhé ruce měla velkej kufr. Do krytu se chodilo s kufrem, když se poškodila budova, aby tam ti lidé měli co jíst a co na sebe. Druhej kluk, nevím, asi tak čtyřletej, se držel toho kufru a běžel s tou matkou. Já jsem běžel s jedním kamarádem, byl to Pepík Řeháčků z Prahy-Libně, takovej libeňskej frajer to byl, libeňskej pražskej Pepík to byl. Ten, když viděl tu ženskou, jak tiskne to dítě a běží s tím kufrem, tak popadl dítě, to druhý, čtyřletý, který běželo vedle ní. Já jsem popadl ten kufr a doběhli jsme do krytu už s ní, takže jsme ji do toho krytu dostali. Dost byla vyděšená, no my také. Ale že jsme takhle pozdě dobíhali do krytu, se nám stalo jednom jednou v životě.“

  • „Ta kuchyň neměla žádnou vodu, takže jako první jsem vzal proutek a hledal jsem, kde je tam voda. Zatímco chodím s tím proutkem, tou virgulí, vedle mne chodili dva kluci s nějakejma trasírkama. Provizorníma klackama, co je zapichovali, co se jim kde ukázalo. A už jsem měl najité, kde ta studna bude, když najednou se k nám blíží taková suita vyšších důstojníků a s nimi můj spolužák z vysoké školy Zdeněk Vopička. A ten nejvyšší se ptal, co tam dělám. Já říkám, musím postavit studnu pro kuchyň, tak hledám vodu. Jo, a jak se to dělá? Tak jsem mu půjčil tu svoji virguli. Ti ostatní papaláši chtěli taky, tak jsem musel nařezat asi pět virgulí. A všichni chodili s virgulí a divili se, že některejm to funguje...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sázava, 26.08.2015

    (audio)
    délka: 02:25:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já ledasčím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád

dobové foto.jpg (historic)
Ing. Zdeněk Šolar
zdroj: Jan Holík, Sázava 26.8.2015

Ing. Zdeněk Šolar se narodil 2. srpna 1924 v Lounech do rodiny bývalého ruského legionáře Josefa Šollara. V květnu 1927 pověřila správní rada pražské Legiobanky pamětníkova otce pana Zdeňka hlídáním splácení narůstajícího dluhu skláren Kavalier a rodina se odstěhovala do městečka Sázava ve Středočeském kraji. Předškolní léta pamětník trávil v huťařském prostředí, kde navštěvoval svého otce. Jako pětiletý, v roce 1929, se stal členem Sokola a cvičení se mu velice zalíbilo. V roce 1930 nastoupil do obecné školy v Sázavě a po jejím absolvování nastoupil na tzv. 1. měšťanku v Sázavě. Po úspěšném složení doplňkové zkoušky následovalo studium na reálce v Praze-Holešovicích, na Strossmayerově náměstí. Maturoval za druhé světové války, v roce 1942, v nelehkém období heydrichiády. Po maturitě nastoupil do skláren v Sázavě jako zámečnický učeň, ač chtěl původně studovat na vysoké škole. Ty však byly za německé okupace uzavřeny. V roce 1942 byl povolán na nucené práce pro velkoněmeckou říši a 8. října odjel do Německa, kde byl vybrán pro hasičský výcvik ve městě Remscheid. Po absolvování výcviku se spolu s oddílem hasičů přesunul do města Duisburg do čtvrti Meiderich. Spolu se svými kamarády hasil požáry při bombardování německých měst Remscheid, Duisburg, Essen, Bonn a Wuppertal. Zažil celkem asi pětadvacet náletů. Na podzim roku 1944 byl převelen k hasičům do Prahy, kde na sklonku války zažil bombardování Vysočan. V roce 1945 se přihlásil ke studiu na škole inženýrského stavitelství, obor vodohospodářský a kulturní, a po škole nastoupil do pracovního poměru do podniku Vodní stavby na vodní dílo Křižanovice-Práčov na řece Chrudimce. Oženil se v roce 1952 s Vlastou Faltýskovou, pracoval na vodním díle Lipno II a v roce 1959 nastoupil do skláren v Sázavě, do podniku VHJ Technické sklo. Řídil podnikové projekční středisko a po odchodu do penze v roce 1984 učil na Středním odborném učilišti v Sázavě. Později také dozoroval investiční akce místního městského úřadu. V roce 2009 obdržel za své aktivity cenu města Sázavy. Zdeněk Šolar zemřel 21. září 2018 ve věku 94 let.