Gizela Boriková

* 1927

  • „Začalo mé vyslýchání. Kdy to bylo? Jak jsme se seznámili (s farářem Václavem Divíškem – pozn. ed.)? Proč k nám chodil? Vyšetřovatel to opakoval stokrát, jestli se někde náhodou nespletu. Už jsem tam seděla víc jak tři hodiny. Kojila jsem a měla jsem tolik mléka, že jsem myslela, že mi prasknou prsa, když přišla ta hodina, kdy mimino musí pít. Říkám mu: ‚Pusťte mne domů, mně prasknou prsa, já tady omdlím.‘ Bolelo to. Nikdy jsem takový pocit nezažila, vždy jsem kojila, tak jsem nevěděla, co to je zadržet mléko, jestli se to vůbec dá zadržet. Říká: ‚Pche. Kdo bude vašeho kluka kojit, až vás zavřeme? Dáme ho do kojeňáku a bude.‘ To víš, jak jsem se cítila…“

  • „(Německé – pozn. ed.) dělníky nevyhazovali, protože kdo by dělal v továrně. Ale postupně museli odejít do Německa i dělníci, kteří jim nebyli po vůli. Místo nich tu neměli lidi, kteří by pracovali. Proto přišli takzvaní mistři z porcelánky agitovat na Slovensko, aby šli mladí lidi dělat (do českého pohraničí), protože na Slovensku nebyla práce. Když jsem se vdala na podzim (1946), můj tchán a švagrová šli s první skupinou, přijeli sem (do Karlových Varů – pozn. ed.) Potom napsali domů, že tu je práce, jsou tu volné byty, spoustu nábytku a vše možné, abychom přijeli. Protože my jsme neměli nic, vzali jsme se a bydleli jsme u rodičů. Dva měsíce po svatbě jsme se odstěhovali do Čech. Bydleli jsme ve Staré Roli.“

  • „Můj tatínek byl sirotek. Od nikoho nic nedostal. Co měl, vybudoval vlastníma rukama; pole, barák postavil, když se oženil. A musel odejít. Z jižního Slovenska šli Maďaři do Maďarska, ne všichni, jen majetní. Ti museli jít pryč. (Oproti Němcům – pozn. ed.) s tím rozdílem, že si mohli absolutně všechno vzít s sebou. Naši měli asi čtyři vagony, dokonce si vezli i hnůj – slámu. Protože měli dobytek. (Tři čtyři rodiny měly společně dobytek v jednom vagonu, tam se vejde hodně zvířat.) Cesta do Maďarska trvala asi dva dny, tak zvíře musí žrát. Muselo to být hrozné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 23.03.2015

    (audio)
    délka: 01:40:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je tu práce, volné byty, spoustu nábytku…

Borikova dobove.jpg (historic)
Gizela Boriková
zdroj: archiv pamětnice

Gizela Boriková, rozená Meszárošová, se narodila 12. října 1927 v Bratislavě. Pocházela z početné maďarské rodiny, která žila v obci Takšoň (dnes Matúškovo) v okrese Galanta na jižním Slovensku. Její rodiče Julius Mezsároš a Gizela Lenártová hospodařili na větším statku. Gizela a jejích pět sourozenců pomáhali se zemědělskými pracemi. Po obecné a měšťanské škole pamětnice studovala lyceum v Nových Zámcích, které však nedokončila, protože v letech 1944-1945 se školy na Slovensku uzavřely a sloužily jako lazarety. Na podzim 1946 se Gizela provdala za Štefana Borika a odešla s ním osidlovat opuštěné Sudety. Usadili se ve Staré Roli u Karlových Varů a začali pracovat v místní porcelánce Bohemia. V listopadu 1947 byli Gizelini rodiče a sourozenci coby Maďaři vystěhováni ze Slovenska do Maďarska, byli vyměněni za maďarské Slováky, kteří repatriovali do Československa. Gizele se postupně narodily dvě dcerky a syn, asi devět let zůstala v domácnosti a pečovala o děti. V roce 1955 nastoupila jako prodavačka do obchodu s potravinami ve Staré Roli. Také si doplnila vzdělání, vyučila se prodavačkou. V roce 1956 se jí narodila nejmladší dcera. Po mateřské dovolené začala prodávat v řeznictví, které patřilo pod státní podnik Pramen. Zde působila až do odchodu do důchodu v roce 1981.