František Antl

* 1941

  • „Jako straník jsem při zaměstnání musel chodit do stranického vzdělávání. Když už jsem potřetí absolvoval dvouletou školu na téma hospodářská politika strany... což byla děsná legrace. Chodilo se do Bílého domu, tam sedělo čtyřicet otrávených lidí, k tomu přišel lektor, který nic neuměl. Ale muselo se tam chodit, za přítomnost se dávaly razítka a přísně se to kontrolovalo. Soudruzi mi řekli, že mám už dva nebo tři roky pauzu od posledního stranického vzdělávání a že musím pokračovat. Samozřejmě je nenapadlo nic jiného, než že půjdu do VUMLu. Tak to jsem řekl, že ‚ani omylem. Do VUMLu se nepřihlásím, tam já prostě chodit nebudu.‘ Víte, co to byl VUML? Večerní univerzita marxismu-leninismu. Neobyčejně blbá škola. Ne že by tam byly úplně špatné předměty, učila se tam hegelovská filozofie a další věci. Ovšem celkové zaměření, to byla katastrofa. A úroveň studentů velmi rozdílná – od docentů vysokých škol až po dělníky. A to všechno v jedné třídě. Tak si umíte představit, jak se tam asi debatovalo. Taky byla taková nepříjemná záležitost, zejména u letectví a parašutismu, že to byla výběrová činnost. Zájemce prověřovala Státní bezpečnost. Pokud člověk měl příbuzné v zahraničí, v emigraci, tak mu nedali doporučení. Takže mnoho lidí se k parašutismu nedostalo, protože měli takovéhle takzvané kádrové závady a přes to v podstatě nejel vlak.“

  • „Nepříjemný zážitek mám z měnové reformy v roce 1953. Protože dědeček s babičkou samozřejmě šetřili, moc neměli, ale nějaké úspory měli. A ty peníze padly... A tehdy se to měnilo jedna ku padesáti. Nějaká malá částka jedna ku pěti a zbytek jedna ku padesáti. To bylo totální znehodnocení životních úspor. Padly všechny pojistky, všechno šlo úplně do háje. Úplně ožebračili lidi. V potoku, v řece plavaly tisícikoruny, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné. Tak dědeček vzal tyhle vyměněné peníze, všechny, co byly, a koupil babičce vlňák. Protože babička chodila do kostela, tak aby jí nebyla zima. A mně koupil hodinky, takové obdélníkové, hnusné, škaredé, já bych si je v životě nevzal. Byly to ruské hodinky značky Zvezda, nosil jsem je až do vojny. A sobě koupil hodinky značky Spartak. To byla česká výroba, úplně první primky. A bylo po penězích. Jejich celoživotní úspory byly v háji. Vím, že děda z toho byl zničený, i když samozřejmě nepřišli o nic, protože nic neměli.“

  • „Když byla válka, Prostějov osvobodili Rumuni, ale bomby tam házeli Rusáci. A ty bomby tam skutečně do té fabriky padaly. Nejenom k nám do sladovny, ale i vedle do obce. Protože v Prostějově byly tři letiště. Tak tam napadlo spousta bomb, to si dobře pamatuji. U nás na baráku bydlely dvě rodiny. My dole a v domě ještě bydlela rodina Dvorských. Milena Dvorská, ta herečka, ještě měla sestru Hanku a bratra Evžena. My jsme chodili ve sladovně do sklepa pod sladovnu, pod továrnu. Tam, jak se suší ječmen. Bylo to asi dvě patra pod zem a tam jsme chodili spát. A protože nálety nekončily, chodili jsme do sklepa. U nás pod domem byl veliký sklep, kam vedlo moře schodů. Dědeček tam vyrobil palandy. A když byl vyhlášený poplach, tak jsme spávali tam. Babička tu místnost vybavila peřinami a dekami. I když sklep byl vlhký a studený, spali jsme tam do rána. Abysme nemuseli v noci zpět nahoru, zvlášť když jsme nevěděli, jak to všechno dopadne. Jeden dům v naší továrně rozbombardovali, ten spadl. Ve vesnici Vrahovice, která přímo s továrnou sousedila, byly i oběti. Padaly tam bomby a ten zvuk slyším dodnes, a sirény taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 11.03.2015

    (audio)
    délka: 03:31:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať mi smrt políbí zadek

František Antl
František Antl
zdroj: Archiv pamětníka

František Antl se narodil 15. prosince 1941 v Telči, matka zemřela, když mu byly dva roky. Otec František Antl pracoval jako voják z povolání, během druhé světové války se aktivně zapojil do odboje a při přepadení autokolony SS byl postřelen. V raném dětství pamětník zažil bombardování Prostějova, kdy se s rodinou skrýval ve sklepě. Od mládí se věnoval parašutismu, později ho dokonce trénoval. Stal se členem Svazarmu a vstoupil také do komunistické strany. Zažil vpád ruských vojsk do vlasti v srpnu 1968. Kromě téměř celoživotní dráhy v parašutismu, byl od roku 1979 i pilotem především výsadkových letadel a jako kapitán mimo jiné odlétal cca 1500 letových hodin při témeř 4000 startech.