Carole Paris

* 1960

  • „Vtipné je, musím říct, že při první návštěvě jsem měla dvě igelitky s knížkami, Svědectví a různé věci. Samozřejmě jsem zabloudila, na Jižním Městě jsem nemohla najít ten byt, kde bydleli ti lidi. Mně pomohl policajt. Přišel a viděl, že jsem úplně ztracená, to bylo asi v šest večer, tma, a tak jsem mu říkala adresu. Ale on chtěl jméno těch lidí, a jelikož jsem byla úplně naivní, tak jsem si říkala, že když řeknu jméno, ten to bude vědět, čapne mě a zavře. Tak jsem to jméno nechtěla říct, protože jsem říkala, že to nevím přesně, jen adresu. On to hledal se mnou, byl moc příjemný, byl to normální policista, žádný estébák, ale já jsem se necítila vůbec dobře, pořád chtěl nosit ty igelitky. Já jsem říkala: ,Ne, já to budu nosit, to jsou dárky pro děti.‘ On mě doprovodil až k tomu bytu. Když tahle kamarádka, to byla Ivanka Hyblerová, když otevřela dveře, tak úplně ztuhla, jak viděla, že tam stojí policista s nějakou absolutně neznámou ženskou. Tak jsem si říkala, co mám dělat, a najednou mě napadlo, že ona mluví trošku francouzsky, proto mě poslali k ní. Tak jsem jí říkala francouzsky: ,Ahoj Ivanko, tady je sestřenice, já ti posílám dárek pro děti od strejdy Pavla.‘ To byl Tigrid, samozřejmě. Ona to hned pochopila, takže: ,Děkuji, ahoj,‘ objímala mě. Naprosto šílené divadlo, ten policista se ptal, jestli je to v pořádku, a ona: ,Ano, ano, v pořádku, na shledanou.‘ Bum, zabouchla dveře a vlastně my jsme se neznaly, ale pak jsme se tak válely smíchy. Musím říct, že to byl docela dobrý začátek. Nevěděla jsem, co mám říct, tak mě napadl dárek od strejdy Pavla.“

  • „Pak v létě jsem přijela znovu, na takzvanou letní školu pro studenty, když se člověk učil česky. To byly letní školy na univerzitě, stipendium na měsíc. V létě jsem se tam dostala na celý srpen. Tak my jsme se znovu viděli a já jsem mu nabídla: ,Já ti pomůžu ven, jestli chceš.‘ Už nemohl bydlet u nikoho, protože byl profláknutý, abych tak řekla, každý to věděl, ti známí a chartisti začínali mít taky problémy, byli hlídaní, protože věděli, že se objeví, takže to začínalo být i mezi nimi nepříjemné. Takže jsem říkala: ,Já to zkusím, já ti pomůžu se dostat ven.‘ Na začátku nechtěl, pak přemýšlel a řekl: ,Tak jo. Jestli se ti to povede, já to zkusím. Už to tady dlouho nevydržím, mě zavřou. Nebo ostatní budou mít problémy.‘ Protože když bydlel u někoho, mohl mít problémy. Takže jsem začala ve Francii hledat, jak ho dostat ven.“

  • „Ale byl trošku nervózní, jak jsme se blížili hranicím, to si pamatuju, že jak měl to obočí a potil se, tak to se začalo odlepovat. Tak jsem mu říkala: ,Musíš rychle na záchod přilepit si obočí, protože něco není úplně v pořádku.‘ Tak že si to dá, ale byl trošku zpocený, necítil se úplně nejlíp. Tak říkám: ,Zapal si cigaretu, tady hul a bude to dobrý.‘ Takže to šlo. Jenomže tohle jsem mu zapomněla vysvětlovat, protože mně to bylo jasný a jemu ne – samozřejmě na hranici ostnatý drát, což očekával, ale hlavně policisti se psy, vlčáky. V okamžiku se ptal: ,Je to normální?‘ – ,Jo, je to normální.‘ On si myslel, že už ho hledají, že už se psy jdou. ,Ne, to je normální, nebo možná někoho hledají, tebe určitě ne, ale je to normální.‘ Tak přišla kontrola, mě se ptali, jestli mám nějaké clo, tak jsem říkala, že jsem koupila nějakou mouku, tak jsem otevřela tašku, že tam mám mouku, všechno dobrý, tak on říká, že v pořádku. A jestli pán má něco, tak jsem říkala: ,Počkejte, on nemluví česky,‘ ale on samozřejmě všemu rozuměl, tak jsem říkala francouzsky: ,Máš něco?‘ On jako: ,Mmmm…‘ – ,Ne, on taky nic nemá.‘ Protože rozuměl všemu česky a já jsem dělala, že na něj mluvím francouzsky. Takové divadlo. Ve filmu to člověk nevěří, ale vyšlo to. Pak jsme se dostali do Německa, Západního Německa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.04.2015

    (audio)
    délka: 01:41:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zapal si a bude to dobrý

Carole Paris před odjezdem, listopad 1982
Carole Paris před odjezdem, listopad 1982
zdroj: archiv pamětnice

Carole Paris se narodila 18. října 1960 ve Villeneuve-Saint-Georges nedaleko Paříže francouzským rodičům. Otec pracoval jako stavební projektant, později založil rodinnou stavební firmu, matka, povoláním účetní, byla zpočátku s Carole a s její sestrou doma, ale později se vrátila ke své práci. Carole studovala na pařížské universitě germanistiku a rusistiku, později pod vlivem přítelkyně se začala učit také česky. V únoru 1981 navštívila poprvé Československo a život v této zemi ji zaujal. V Paříži se seznámila s manželi Tigridovými a časopisem Svědectví, který spolu s další exilovou literaturou přivážela do Československa. Během svých poměrně častých návštěv země se od jara 1981 setkávala s okruhem undergroundu, disidentů a signatářů Charty 77. Spřátelila se také s Jindřichem Tomešem, který byl poté, co utekl před soudním stíháním, celostátně hledanou osobou a skrýval se pod falešnou identitou u různých přátel. V srpnu 1982 získala Carole stipendium na letní škole českého jazyka v Brně a rozhodla se Jindřicha Tomeše propašovat do Francie. Sama si zařídila falešný pas, získala pas i pro něj a na druhý pokus se jí v listopadu 1982 podařilo převézt Tomeše z Československa do Francie, kde získal politický azyl. V Paříži Carole dokončila studia, později se vdala za Čecha a založila rodinu. Československo opět navštívila v roce 1990 po pádu komunistického režimu. Carole Paris pracuje jako novinářka a žije u Paříže.