Bohuslava Alena Vojtíšková

„Došla jsem si pro ten telegram a říkám si: V noci přijede (manžel), tak to buď posledním autobusem, nebo vlakem. Stála jsem na náměstí vedle lékárny a vedle mě nějaký pán. Měl něco zabaleného v novinách a jinak byl v modrákách. Zeptal se mě: ‚Nevíte, jestli už jel autobus do Bozkova?‘ A já mu řekla: ‚Nejel, také na něj čekám. A nejste vy pan farář?‘ A on na to, že ano. ‚A jedete z Mírova, že jo? Tak se nebojte, Martička na vás už čeká.‘ Protože měl švagrovou, která za ním na Mírov jezdila. Měla dvě děti a manžel jí zemřel. Manžel autobusem nepřijel. Tak jsem šla na poslední vlak od Prahy… jdu na peron a slyším, jak někdo říká manželovi: ‚Támhle máš Alenku.‘ Byl to jeden z bratrů Nadějových, kteří byli také propuštěni, hned mě poznal, asi podle brýlí. Ale já jsem se na něj již nepamatovala. Šla jsem k manželovi a říkám mu: ‚Prosím tě, kdes vzal tenhle plášť, šaty, boty? Vždyť jsi jel v modrákách.‘ A on mi řekl: ‚Jo, to přijela pojízdná prodejna a museli jsme si to koupit.‘“

„Manžel jezdil domů na kole. Před estébárnou v Semilech jej shodili z kola. Jenomže já jsem pochopitelně nic nevěděla. Šla jsem nahlásit, že nepřijel domů. Nikdo o něm nic nevěděl. Estébák mi tvrdil, že až ho jednou najdou, tak ho zavřou, až zčerná, že určitě utekl za hranice. Já jsem tvrdila, že neutekl.“